kmeny v trysku Rudého býka lámaly jako sklo. Znovu zaryčel a veliká větev jí dopadla na plece s takovou silou, až se zapotácela a klesla. Hned vyskočila, ale teď se jí pod běžícíma nohama vzdouvaly kořeny a další ryly pilně jako krtci, aby jí přetnuly cestu. Popínavé rostliny ji šlehaly a ovíjely jako hadi, liány tkaly pavučiny mezi stromy, kolem se kácely mrtvé kmeny. Klesla podruhé. Náraz býčích kopyt o zem jí projel kostmi, až vykřikla.
Nějak se dokázala vyplést zpomezi stromů, poněvadž náhle běžela po tvrdé holé pláni rozkládající se za kvetoucími morubranskými pastvinami. Nyní měla volný prostor k běhu a jednorožci postačí poklidný klus, aby předhonil lovce, který marně nasazuje uřícenému koni ostruhy. Cválala jako o život, jako by se s každým mžikem oka přemisťovala z jednoho těla do druhého, rychle jako život prchající s krví z otevřené rány, rychleji než cokoli obdařeného nohama či křídly. Přesto však bez ohlédnutí věděla, že ji Rudý býk zvolna dohání a blíží se jako měsíc, jako obrovitý chmurný úplněk, jenž vábí z děr zlé tvory. Již cítila bolest zranění, jako by se jí sinalé rohy zabořily do boku.
Zralé ostré kukuřičné klasy se semkly pospolu a ve výši hrudi utvořily živý plot, ale podupala je. Stříbrná pšeničná pole se proměnila v chladnou lepkavou kaši, sotva na ně Býk dýchl. Lepila se jí k nohám jako sníh. Běžela dál, poražená a skučící, a v hlavě jí znělo neblahé motýlí rýmování: „Je tomu již dávno, co běželi po všech cestách a Rudý býk se jim hnal v patách.“ Zabil je všechny, do jednoho.
Náhle stanul Býk před ní, jako kdyby byl jako šachová figura vzat, zdvižen do vzduchu a postaven tak, aby jí bránil v úniku. Nezaútočil hned a ona neuprchla. Když se před ním poprvé dala na útěk, byl obrovský, ale během pronásledování se rozrostl do takových rozměrů, že si ho celého nedokázala ani představit. Zdál se prostírat přes
celý krvavě rudý nebesklon, nohy měl jako obří tornáda a rozkývaná hlava připomínala polární záři. Nozdry se mu krabatily a rachotily, jak po ní pátral, a jednorožka si náhle uvědomila, že Býk je slepý.
Kdyby se na ni teď vrhl, postavila by se mu, malá a zoufalá, se ztemnělým rohem, i kdyby ji měl roznést na kopytech. Byl rychlejší než ona, lépe se s ním utkat nyní než se dát lapit v běhu. Jenže Býk postupoval zvolna, s děsuplnou elegancí, jako by se ji snažil nepoplašit, až se mu tváří v tvář opět zlomila. Se smutně naříkavým zakvílením se otočila a běžela zpátky tam, odkud přišla. Zpátky přes polehlá pole a přes pláň, k temnému hrbolatému hradu krále Morana. A Rudý býk se hnal za ní a stopou mu byl její strach.
Když se kolem nich Býk přehnal, Šmendrika a Bětu to odválo jako peříčka. Běta dopadla bez dechu a bez vědomí na holou zem a mág se zapletl do trnitého roští, které ho připravilo o polovinu pláště a osminu kůže. Vstali, jakmile toho byli schopni, a kulhavým krokem, opřeni jeden o druhého, se vydali po stopách pronásledování. Mlčeli.
Cestu mezi stromy jim usnadnil Rudý býk, který se tudy přehnal před nimi. Oba se škrábali přes mohutné kmeny stromů, které byly nejen uražené, ale přímo napůl zadupané do země, a po čtyřech se plazili kolem rozsedlin, kterým pro tmu neviděli na dno. Tohle nemůže být dílem žádných kopyt, přemítala Běta omámeně; sama země pukla, poněvadž neunesla Býkovu tíži. Pomyslela na jednorožku a srdce jí zbledlo.
Když se vybelhali na pláň, spatřili ji, vzdálenou a slabou, chomáček zpěněné vody ve vichru, téměř neviditelnou v záři Rudého býka. Dršková Běta, únavou a hrůzou již trochu šílená, vnímala jejich pohyb způsobem, jakým hvězdy a kameny letí vesmírem: věčně padající, věčně spojené, věčně osamělé. Rudý býk jednorožku nikdy nedostihne, dokud nebude Nyní dostiženo Novým a Zmařené Obnoveným. S úlevou se usmála.
Avšak žířící stín se nad jednorožkou rozléval, až se Býk zdál být všude kolem ní. Vzepjala se, zakličkovala a uskočila jiným směrem, jen aby se tam opět střetla s Býkem se skloněnou hlavou a tlamou uslintanou řevem. Znovu se otočila, a znovu, couvala a kráčela bokem, dělala malé klamné úniky na tu či onu stranu. A pokaždé ji Rudý býk zahnal zpět, aniž se pohnul. Neútočil, ale umožnil jí útěk pouze jediným směrem.
„Žene ji před sebou,“ tiše pronesl Šmendrik. „Kdyby ji chtěl zabít, mohl to udělat už dávno. Žene ji za ostatními – na hrad, k Moranovi. Zajímalo by mě proč.“
„Udělej něco,“ vyzvala ho Běta; měla podivně klidný a nenucený hlas a mág jí odpověděl stejným tónem.
„Nemohu udělat vůbec nic.“
Jednorožka začala opět prchat, neúnavná až k pláči, a Rudý býk jí dal prostor k běhu, ale nikoli k obrátce. Když se mu postavila potřetí, byla už dost blízko, aby si Běta všimla, jak se jí zadní běhy chvějí jako vyděšenému psu. Zapřela se na místě, divoce hrabala kopytem a sklopila drobné útlé uši. Už však neržála a její roh podruhé nevzplál světlem. Přikrčila se, když řev Rudého býka rozrazil nebesa, ale přece neutekla.
„Prosím,“ žadonila Dršková Běta. „Prosím, udělej něco.“
Šmendrik se k ní otočil, tvář zrůzněnu bezmocí: „Co mám dělat? Co mám dělat se svou magií? Kejkle s kloboukem, kejkle s penízkem, nebo to, jak rozbíjím kameny a smažím z nich omeletu? Myslíš, že to Rudého býka pobaví? Nebo mám raději zkusit trik se zpívajícími pomeranči? Udělám, cokoli si budeš přát, poněvadž bych byl rád něco platný.“
Běta mu neodpověděla. Býk se blížil a jednorožka se krčila stále víc a víc, až se zdálo, že praskne vedví. „Vím, co by se dalo udělat,“ pokračoval Šmendrik. „Kdybych měl moc, proměnil bych ji v nějakou