oťukala a pak by ho přiměla k sázení. Což může pořád udělat, ale vzhledem k tomu, že při téhle hře znamená prohra ztrátu oblečení, není to zase až tak důležité.
Jameson otočil tři společné karty, pikovou dámu, károvou sedmičku a pikovou desítku. Kinley si vytáhla pár. Jameson zaváhal a otočil další kartu, pikovou osmičku. Dva páry. A pak křížový král.
Jameson přejel pohledem po kartách na stole. Nadzvedl roh svých karet a na několik vteřin se na Kinley zadíval. „Vykládej.“
Kinley věřila, že má šanci na výhru, dokud Jameson nevyložil pikový spodek a pikovou devítku. „Flush.“
Kinley se ani neobtěžovala ukázat karty a jen je odhodila na hromádku uprostřed stolu. Sehnula se, sundala si sandál na pravé noze a přidala ho ke kartám.
Nejradši ze všeho by vymazala Jamesonovi z tváře samolibý úsměv. A ne že by chtěla švindlovat… aby se jí to podařilo, potřebuje jenom dostat do rukou balíček.
Lámala si hlavu, jak toho dosáhnout, Jameson jí však poskytl dokonalou příležitost. „Tahle hra by byla mnohem zajímavější, kdybychom zvýšily sázky.“
Kinley zašuměl v krvi adrenalin. „Souhlas. Očividně máš nějaký nápad.“
„Co kdybychom sázeli jako normálně… jenom bychom místo počtu žetonů dávali v sázku počet kusů oblečení.“
Kinley mu přejela očima po těle. Bylo takové teplo, že nepotřebovali mnohočetné vrstvy oblečení, takže ani jeden z nich toho neměl moc na sázení. Když však neslyšně spočítala, co má Jameson na sobě, došla k výsledku, že je na tom o něco lépe. Chopila příležitost za pačesy.
„Dobře, ale dealer by se měl střídat. A když zahodíš karty, přijdeš o všechno, co jsi až do té doby vsadil.“
„To zní rozumně.“
Jameson zvedl pomalu ze stolu sandál. Přejel lenivě palcem po koženém pásku a neustále se při tom na Kinley upřeně díval. V očích mu doutnalo rošťáctví a příslib a Kinley se z nějakého záhadného důvodu zachvěla, jako by místo pásku hladil ji.
Upřela pohled do stolu a soustředila se na míchání karet a na střípky své vyrovnanosti. Nedokázala sice s kartami čarovat jako Jameson, ale rozhodně se nenechala zahanbit. Otec ji naučil pár užitečných triků, například jak být nenápadný a nechat zmizet z balíčku karty, které potřebujete. Znamenalo to neupozorňovat na sebe, což byl pravý opak Jamesonova brilantního představení.
Se záměrem odvést jeho pozornost nenuceně prohodila: „Jen tak mimochodem, přestala mě bolet hlava. Nemám otřes mozku.“
Jameson přimhouřil oči. „Nelžeš mi, abys ses mi vysmekla, že ne?“
Zakřenila se. „Nikam neutíkám. A ne, nelžu.“
Pomalu přikývl. „Jsem rád, že je ti už líp.“
Kinley si nadělila dva spodky a dala si záležet na tom, aby Jameson dostal něco podobně dobrého: eso a krále. Nechtěla, aby zahodil karty, když uzavřeli tak lákavou sázku.
Než otočila karty, vyzvala ho: „Sázíš.“ A on se nechal okamžitě chytit do pasti. „Jeden kus.“
Kinley nadzvedla roh karet, jako by si nepamatovala, co má, a opáčila: „Vyrovnávám.“
Otočila tři karty – flop – eso, trojku a sedmičku. Jameson ani nepočkal, až se zeptá, a vypálil: „Jeden.“
Ani ona nezaváhala: „Vyrovnávám.“
Čtvrtá karta, turn, nepomohla ani jednomu z nich. Jameson si přesto přisadil: „Jeden.“ A Kinley vyrovnala.
Oba teď měli v sázce tři kusy oblečení a Kinley přesně věděla, kdo tuhle rundu vyhraje. Otočila poslední kartu, river, a odkryla třetí spodek. Karty na stole nebyly okázalé a měly v Jamesonovi vzbudit dojem, že i ona možná drží v ruce pár a eso, ale jeho kicker je silnější.
Rozdala karty tak, aby Jameson nepropadl příliš velkému sebevědomí, ale měl zároveň dojem, že by ho mohla přebít. Proto ji překvapilo, když si nevsadil.
A rozhodla se nepokoušet štěstí, aby nepojal Jameson podezření, že při rozdávání švindlovala, a také ukončila sázení. Společně ukázali karty.
Jameson při pohledu na její tři spodky přimhouřil oči. „Tomu říkám z pekla štěstí.“
Kinley pokrčila rameny. „Štěstí patří ke hře. Dlužíš mi tři kusy.“
Jameson se postavil a vtyčil se jako hora nad stolem. Zastínil širokými rameny měkké žluté světlo z elektrických svícnů na stěně a ponořil se do půl pasu do tmy.
Kinley si vůbec neuvědomila, jak moc se setmělo a jaké ticho zavládlo. Najednou si připadala osamělá. Osamělá až na muže naproti sobě.
Jameson se sehnul, sundal si obě boty a úmyslně je položil doprostřed stolu. Zamyšleně při tom Kinley pozoroval. Světle zelenýma očima, tak inteligentníma, že se obávala, že jí vidí až do žaludku. Možná vytušil nekalou hru, i když byla odbornice.
Jameson obešel stůl, sáhl po spodním knoflíku košile a rozepnul ho. Pomalu se přiblížil a zůstal stát vedle Kinley. Ta měla prsty na opěradle židle jen pár centimetrů od jeho boku. Když k němu vzhlédla, projel jí žhavý osten touhy.