k zemi. Ozvalo se velké zděšení a trochu smíchu a král, poté co si otřel krev z čela, se na nejstaršího prince podíval velmi zle.
“Můj pane,” řekl, “je mi té nehody velmi líto, ale já za ni nemohu. Viděl jsem, jak mladý kovář nastupuje do kočáru, a od té doby jsme se nezastavili ani na minutu.
“To je neschopnost. Jdi,” řekne druhému princi, “a přiveď sem mladého kováře a buď zdvořilý.”
Ale jsou lidé, kteří nedokážou být slušní, ani kdyby se snažili sebevíc, a ani o trochu zdvořilejší nebyl nový posel než ten předním, a když král podruhé otevřel dveře kočáru, snesla se na něj pro změnu sprška bláta.
“Nemá smysl,” řekl král, “se spoléhat na nikoho jiného než na sebe.”
A tak se převlékl, umyl a vydal se ke kováři a poprosil ho, aby si sedl vedle něho. Princ prosil, aby směl sedět v druhém voze, a když byli v půli cesty, otevřel svou tabatěrku.
“Pane,” povídá, “teď bych si přál být oblečen podle své hodnosti.”
“To budeš,” řekne mužíček sedm palců vysoký. “A teď se s tebou rozloučím. Buď i nadále tak hodný a laskavý jako vždycky, miluj svou ženu a to je vše, co ti poradím.” Mužíček zmizel; a když se na dvoře otevřela dvířka kočáru, vyšel princ tak krásný, až všechna srdce zaplesala, a první, co udělal, bylo, že přiběhl ke své nevěstě a objal ji.
Všichni byli plni radosti, kromě dvou dalších princů. Se sňatky se příliš neotálelo a všechny se slavily v jeden den. Brzy poté se oba starší páry rozjely na své dvory, ale nejmladší pár zůstal u starého krále a byl šťastný jako ten nejšťastnější manželský pár, o kterém jste kdy slyšeli v nějaké pohádce.
PŘÍBĚH VYKUTÁLENÉHO
CHLAPCE
Kdysi dávno žila v malé vesničce uprostřed Francie vdova a její jediný syn, asi patnáctiletý chlapec, který se jmenoval Antoine, ačkoli mu nikdo neřekl jinak než Touéno-Bouéno. Byli opravdu velmi chudí a jejich chýše
se jim za větrných nocí třásla kolem uší, až čekali, že se stěny zřítí a rozdrtí je, ale Touéno-Bouéno místo toho, aby chodil do práce, jak by chlapec jeho věku měl, nedělal nic jiného, než že se povaloval po ulici, oči upřené k zemi a neviděl nic, co se kolem něj dělo.
“Jsi velmi hloupý, mé milé dítě,” říkávala mu občas matka a pak se smíchem dodávala: “Určitě nikdy nechytíš vlka za ocas.
Jednoho dne stařena Antoinovi přikázala, aby šel do lesa a nasbíral dost suchého listí, aby si s ním mohl ustlat. Než skončil, začalo hustě pršet, a tak se schoval do dutého kmene stromu, kde bylo tak sucho a příjemně, že brzy usnul. Tu a tam ho probudil hluk, který zněl jako škrábání psa na dveře, a on se náhle polekal, nevěděl proč. Velmi opatrně zvedl hlavu a přímo nad sebou spatřil velké chlupaté zvíře, které se k němu blížilo ocasem napřed.
‘To je ten vlk, o kterém se tolik mluví,’ řekl si pro sebe, udělal se co nejmenší a schoulil se do kouta.
Vlk se pomalu spouštěl po vnitřní straně stromu; Antoine jakoby zkameněl, tak se bál a sotva se odvážil dýchat. Najednou se mu v hlavě zrodil nápad, o kterém si myslel, že by ho mohl ještě zachránit. Vzpomněl si, že od své matky slyšel, že vlk nedokáže ohnout hřbet ani otočit hlavu, aby se podíval za sebe, a tak rychle jako blesk natáhl ruku, popadl vlka za ocas a přitáhl ho k sobě.
Pak opustil strom a táhl zvíře k matčinu domu.
“Matko, často jsi prohlašovala, že jsem příliš hloupý na to, abych chytil vlka za ocas. Teď se podívej,” zvolal vítězoslavně.
“No, zázraky se dějí,” odpověděla žena, která si dávala pozor, aby se držela v bezpečné vzdálenosti. “A protože jsi ho opravdu dostal, podíváme se, jestli ho nemůžeme nějak využít. Přines z truhly kůži z berana, který
Ukázka elektronické knihy
