„V druhé skříňce zleva je lékárnička. Mohla by tam být i nějaká mast,“ ignoroval Tobi moje informace o nepořádku, který jsem v jeho kuchyni nadělala.
„To bude v pohodě,“ zastavila jsem vodu a zkontrolovala škody. „Byla to jen vteřina. Ani puchýře mi nenaskočily. A tu misku ti samozřejmě zaplatím.“
Tobi se rozesmál: „Vážně si myslíš, že bych chtěl, abys mi platila nějakou misku, o které ani netuším, že ji mám?“
„Třeba byla tvoje oblíbená,“ pokrčila jsem rameny.
„Věř mi, že stoprocentně nebyla. I kdybys rozbila a vyhodila půlku nádobí, pravděpodobně bych si toho nevšiml.“
„Dobře,“ přikývla jsem. „Kvůli čemu tedy voláš, když ne kvůli tomu, že jsi mě viděl na kameře?“
„Cože?“ nechápal Tobi.
„Ale nic,“ mávla jsem rukou. „Stalo se něco?“
„Máme malý problém s tvým přespáním u mě.“
„Kromě toho, že ti rozbíjím misky?“
„Ještě jednou řekneš slovo miska a přísahám, že koupím porcelánku Thun a nechám ti přistavit celý kamion misek.“
Zasmála jsem se, ačkoliv jsem věděla, že by to v rámci Linhartovic rodinného rozpočtu bylo klidně možné.
„Dobře. Tak o co jde?“
„Potřebuju neplánovaně zajet do Prahy a chtěl jsem se zeptat, jestli by ti nevadilo, kdybych se na jednu noc stal tvým spolubydlícím.“
„Opravdu se mě teď ptáš, jestli můžeš přijít do vlastního bytu?“ usmívala jsem se pobaveně.
„Nechci ti narušovat soukromí.“
„Toho se fakt bát nemusíš,“ ujistila jsem ho a mrkla na hodiny. „Budu muset jít, nebo přijdu pozdě na přednášku.“
„OK, tak se uvidíme večer. Užij si školu,“ popřál mi ještě.
„Budu se snažit,“ rozloučila jsem se s ním a pustila se do úklidu.
Na náhradní snídani už mi nezbýval čas, tudíž jsem si jen naházela do pusy maliny a cestou do školy sežvýkala proteinovou tyčinku, která chutnala jako oslazená umělá hmota. Přesto jsem na půdu univerzity vstupovala v mnohem lepší náladě než včera. Těšila jsem se na Tobiho a především na to, že nestrávím další den v izolaci.
Několikahodinové sezení v posluchárně bylo stokrát únavnější než celodenní vedení animačních programů. Cestou zpátky se mi klížila víčka a div že mi hlava vyčerpáním nepadla na zamračenou důchodkyni sedící vedle mě.
Probrala mě teprve vůně, která se linula z Tobiho bytu po celé chodbě. Otevřela jsem dveře a zvědavě zavětřila. Než jsem stihla identifikovat, co to Tobi kuchtí, objevil se přede mnou.
„Jdeš právě včas na večeři,“ usmál se na mě a nic hezčího jsem snad v životě neslyšela. Umírala jsem hlady!
„Copak máme?“ shodila jsem boty a hrnula se do kuchyně.
„Špagety s krevetami na bílém víně,“ ukázal Tobi na velkou pánev. „Přišel jsem teprve před chvílí, takže jenom taková rychlovka.“
Rychlovka nerychlovka, vypadalo a vonělo to úžasně.
„Občas zapomínám, že jsi kuchař,“ podívala jsem se na něj s úsměvem.
„Já už občas taky,“ opětoval mi pohled.
Vzápětí mi zakručelo v břiše a Tobi se zasmál: „Prý bych měl míň kecat a víc servírovat.“
Připadala jsem si jako v lepší restauraci, když přede mě postavil štědrou porci špaget a do velké baňaté sklenice mi nalil bílé víno.
„Panebože,“ slastně jsem zavřela oči, když jsem si vložila do úst první sousto.
„Chutná?“ pozoroval mě Tobi pobaveně.
Protože s plnou pusou se mluvit nemá, tak jsem jen horlivě přikývla.
Chvíli jsme jedli v tichosti, vzhledem k tomu, že Tobi zřejmě pochopil, že momentálně ze mě nevydoluje žádnou smysluplnou konverzaci, načež se zeptal: „Co škola?“
Pokrčila jsem rameny: „Nic zajímavého. Alespoň jsem se ujistila, že jsem udělala dobře, když jsem odjela pracovat k vám.“
„To jsem rád,“ pohrával si Tobi se sklenicí vína. „Vlastně jsi mi vnukla takový nápad. Líbilo by se mi, kdyby