vůdce čínské komunity — tím také jeho aktivity legitimovali a oprávnili ho potlačit jakoukoliv revoltu, která by snad mohla vzejít z řad vůdců ostatních klanů. Pod vedením kapitána Yapa panovalo mezi klany křehké příměří a do britské pokladny tekly peníze.
Podle Cecilyina mínění byla paní Yapová naprosto nesnesitelná. Hlas paní Yapové byl snad o oktávu vyšší a o mnoho decibelů hlasitější, než by bylo přirozené, a všechno, co řekla, se rozléhalo do dáli a zase se to od zdí odráželo zpět, až z toho Cecily zvonilo v uších. Musela být jen o pár let starší než Cecily, ale vždycky působila jako otravná tetka, která neustále slídí po klepech.
Paní Yapová byla toho večera ve svém živlu, vlasy měla stažené dozadu do nadýchaného drdolu a byla cítit potem a drahou voňavkou z černého trhu — výraznou a dominantní. Paní Yapová se odvrátila od paní Lingamové, s níž si v hloučku šeptaly, a naklonila se k Cecily. „Hej, Cecily, nevíš, kdo je támhleten muž?“ Dloubla ji prstem do boku tak silně, až Cecily vyjekla.
„Který?“ zeptala se Cecily nevinně a předstírala, že netuší, o kom je řeč.
„Přece tam, ten muž.“ Paní Yapová ukázala na Fudžiwaru. „Jak to, že jsem si ho nevšimla dřív, hm,“ sykla Cecily do ucha. Sice se snažila mluvit potichu, ale bez jakýchkoliv rozpaků mířila přes celou místnost prstem přímo na Fudžiwaru.
Vzduch v místnosti se ani nepohnul a Cecily cítila, jak ji dole na zádech šimrá čúrek potu. Hosté kolem ní se v tom víru sukní a britských vojenských uniforem navzájem zdravili a dávali se do řeči, nešetřili lichotkami.
Cecily pozvedla zrak a podívala se přímo na Fudžiwaru. Ten si z nohavice lněných kalhot zrovna smetl smítko a pak, jako by vycítil její obavy, vzhlédl a setkal se s jejím pohledem.
„Ale ne, teď jde sem!“ zašeptala paní Yapová tak hlasitě, až se k přicházejícímu otočily dokonce i anglické dámy — oči všech žen teď sledovaly obchodníka známého jako Bingley Chan. Lněný oblek na něm při chůzi nepatrně šustil.
„Dámy,“ pronesl. „Doslechl jsem se, že by vás zajímalo, co je teď v Evropě v módě. Zrovna jsem se vrátil z krátké návštěvy Paříže a Londýna.“
Jakmile Cecily zaslechla jeho hlas, změněný předstíraným úsečným britským přízvukem, zvedl se jí žaludek.
Během několika málo minut se okolo Fudžiwary v roli Bingleyho Chana shlukly všechny ženy — Angličanky zrovna tak jako místní. Tlačily se kolem něj a hltaly každé jeho slovo, každý výmysl, probíraly s ním délku rukaviček a výši klobouků, které teď nosí ženy v Evropě, na kontinentu, který on sám tolik nenáviděl. Cecily se musela držet, aby neobrátila oči v sloup. Kam se poděl ten nepřístupný, netečný muž s melodickým japonským přízvukem, ten, kterého znala? Jeho Bingley Chan, nonšalantní obchodník s úsměvem v koutku úst, chrlil historky jednu za druhou, pauzy v hovoru vyplňoval vtipnými poznámkami pronášenými břitkou angličtinou, flirtoval se ženami, při řeči se mimoděk dotýkal jejich paží a díval se jim zpříma do očí. O něho se opravdu bát nemusela.
Cecily večeři zkalila ještě jedna nepříjemnost. Lady Lewishamová, celá unesená ze svého nového módního poradce, okázale vyměnila jmenovky u stolu tak, aby Fudžiwara seděl vedle ní, téměř v čele stolu. Cecily a Gordona usadili společně s dalšími místními zaměstnanci a jejich manželkami k samostatnému stolu. Jindy by jí to nevadilo. Už si zvykla na to, že se Britové chovají k místním, jako by byli jen vadou na kráse, stroupkem, který jednoho dne britské nehtíky strhnou a odhodí. Ale toho večera to v Cecily přímo vřelo tichou záští — nevydržela sedět v klidu a nervózně se popotahovala za rukáv šatů. Gordon byl tak rozrušený z prezentace, která měla následovat po večeři, že do sebe nedostal ani sousto. Obvykle by předstírala, že jí to dělá starosti, obskakovala by ho, nabírala mu na talíř jídlo a krmila ho rýží po lžičkách, jako to dělávala se svými dětmi. Ale té noci se k tomu nedokázala přimět. Veškeré své síly vynaložila na to, aby zamaskovala pocit křivdy, který se v ní probouzel pokaždé, když se Fudžiwary dotkla nějaká ženská ruka. Vyvádělo ji z míry, jak nenuceně s bílými vychází. Bylo to v přímém rozporu s nenávistnou bezmocí, která z něj sálala při jejich společných nočních sedáncích. Samozřejmě si uvědomovala, že tu oba jen plní zadaný úkol — on předstírá, že je okouzlující cizinec, ona zase, že je řádná manželka —, ale to, co předváděl, vychýlilo jejich dosud rovnocenné partnerství z rovnováhy a narušilo jejich křehké spojenectví. Při pohledu na něj Cecily přepadl pocit zmaru.
Paní Yapová po její levici natahoval krk, aby zahlédla, co se děje u britského stolu za nimi. „Bingley je legrační