šňůrka od vrchního dílu plavek, která povolila, a hrozilo, že se rozvážeúplně.
„Ehm, pusť mě,“ zamumlala jsem rozpačitě. „Potřebuju si utáhnout plavky,“ dodala jsem, když nereagoval. Pohled mu automaticky sklouzl kmým prsům. Polkla jsem. Nikdy dřív nepůsobiljakomuž,takjakoteď.Vehnalomitočerveňdotváří. Jakmileuvolnilsevření,prudcejsemvstalaarychlesišňůrkuutáhla.
„Užtonikdynedělej,“přikázalajsemostře,anižbychsenaněj podívala.Nechtělajsem,abyvmýchočíchzahlédltouhu.Bohatě stačilo,ževnichvidělstrachabezmoc.Vícužvidětnesmí.
Nejspíšchtěl něco říct,alenedostal příležitost.Bez jediného ohlédnutíjsemodešla.
8.KAPITOLA
Ema
Vpodhradíměpřivítalaomamnávůně,kterásevábivěvznášela nad staveními, a lákala tak místní obyvatele ksobě. Byla jsem vpokušenípodlehnoutavydatsenanáměstí,odkudpřicházela. Jenomže jsem tady byla kvůli něčemu jinému. Informacím. Podhradísižilovlastnímživotemaklepytadylétalyvzduchem stejněpřirozenějakolistí,kterévítrvyrvalznáručístromů.
OčimibezděčněsjelykdílněKovářky—místu,kdejsemse vždyckyscházelasBastienemaEskarem.Kovářkazachytilamůj letmýpohledalehcenaměkývla.Zatoužilajsemjítzaníaužítsi chvíli klidu na svém oblíbeném posezení ulesa, ale vzápětí se Podhradímopětrozeznělopravidelnébušení,jakKovářkavostrém aneúnavnémtemputloukladokovadliny.Plněseponořiladopráce ajánemělaodvahujivyrušit.
„Kohojsizabilatentokrát?“ozvalsekousekodeměpobavený hlas.Nepatrnějsemsebouškubla.Zatenměsícjsemsiužodvykla naAméliinynáhlépříchody,vekterýchsitoliklibovala.
„Nikoho.Trochudůvěry,“zakoulelajsemočima,aleúsměvmě prozradil.Uvědomilajsemsi,žemitotadysvýmzpůsobemchybělo.
VRuináchjsemsicemělapohodlíapřátele,aleněconatomhlemístě mělákalo. Možná to bylozdejším způsobem života,kdy každý přikládalaktivněrukukdílu,nebotím,žesitadynikdonanic
nehrál. Hajzl se choval jako hajzl aneobtěžoval se to skrývat.
Ačkolivtobyloděsivé,bylotosvýmzpůsobemuklidňující.
„Neříkej,žesetiponásstýskalo,“naklonilazvídavěhlavustranu.
Dnes měla krátké vlasy rozcuchanější než obvykle. Dokonce působilydojmem,žesevnichještěpředchvílíněkdoprohraboval.
„Copakjsimuselapřerušit,abysnaměmohlatakhlevybafnout?“
„Hledáš tu něco, co ti vRuinách schází?“ ignorovala moji otázku,alevoříškovýchočíchsejíšibalskyzajiskřilo.
„Klidaodpovědi,“přiznalajsemtiššímhlasem,kterýjipřiměl pobaveněroztáhnoutkoutkyúst.
„Slyšelajsem,ženachodbáchRuinneníbezpečno…Popravdě siteďpůlkaosazenstvabudemyslet,žejsinějakoutunebohouoběť rozpárala ty, když jsi tady,“ mrkla na mě apokynula mi, ať ji následuji.Vedlaměsměremknáměstí,odkudselinulatabáječná vůně.Netrvalodlouhoapotvrdilosemédomnění,žepečouprase.
„Půlka?“ušklíblajsemse.
„Dobře, tak ti, kterým to řeknu,“ pokrčila nevinně rameny. „Zbytek bude inadále věřit, že za tím stojí nekromanti, kteří intenzivněhledajízakládajícílistinu.“
„Koukám,žesetadydrbyšíříopravdurychle.“
„Nemášanitušení.Drbyjsousvýmzpůsobemplatidlo.Pikantní klepmávelkoucenu.Zejménakdyžsezakládánapravdě,“pronesla užtakétichýmhlasemadálměneúnavněvedlanasever,kdejsem mělasvojichatku.