jedna. Divokej Bill Maitland buď žije, nebo ne. Nemůže žít jenom napůl.“
Toby si přejel dlaní po čele. „To by ses divil, příteli,“ zahučel.
Guy jeho poznámku přešel taktním mlčením.
„Nech si poradit od starýho vojáka.“ Toby se mu podíval do očí a dlouze se napil whisky. „Vykašli se na to, Guyi. Mohlo by to otevřít starý rány, až se začneš vyptávat, co se s Billem Maitlandem stalo. A já ti něco povím jako přítel příteli a jako voják vojákovi. Tehdy jsi tu byl taky. Byl jsi mladý ucho, ale ledacos jsi viděl a zažil. Ti chlapci, co si ve Vietnamu prošli peklem, si zaslouží trochu klidu.“
Na to se nedalo nic namítnout. V tom měl Toby samozřejmě velkou pravdu. Válka ve Vietnamu byla katastrofou ve všech ohledech. Guy sám bojoval s jejími následky v podobě strachu z létání, a to nezažil zdaleka tak strašlivé věci jako jiní vojáci.
Včetně Tobiase Wolffa. Jeho invalidní vozík toho byl důkazem.
Od chvíle, kdy se Guy a Toby viděli naposledy, uplynulo už pět let. Toby se snažil udržovat v kondici a Guy s potěšením viděl, že má tělo stále silné a svalnaté, jako vždycky míval, alespoň od pasu nahoru. Patnáct let na vozíku a pravidelné posilování trupu se projevovalo na mohutnosti ramenou a paží. Zub času se však do Tobyho už zakousl a vybral si svou nevyhnutelnou daň. Bylo mu skoro padesát a vypadal na to. Jeho husté vlasy, ostříhané do stylu Beethovena, byly téměř
celé šedé. Obličej měl opuchlý a v tropickém vedru zarudlý a zpocený. Ale tmavé oči se dívaly pronikavě a pozorně jako vždy.
Guy se také napil skotské. „Nechci nikoho připravit o klid, Toby. To není můj styl. Myslím, že k tomu ani není důvod. Snažím se jen pomoct najít Willy odpovědi na její otázky.“
„Neznáš ji,“ varoval ho Toby. „Jestli je tak zarputilá, jak jsi ji popsal, mohly by s ní být problémy.“
Jo, pomyslel si Guy. To by mohly.
Vlastně už s ní problémy byly. Někdo se ji pokusil zabít, a to ne někde v zapadlé tmavé uličce, ale na terase hotelové restaurace. To znamenalo, že někomu Willy Maitlandová leží skutečně hodně v žaludku.
Jo, budou s ní problémy.
Přesto to hodlal risknout. Nejen kvůli ní, ale i kvůli sobě a všem ztraceným a pohřešovaným vojákům, jejichž kosti se pokoušel identifikovat.
„Co můžu ztratit?“ opáčil nahlas.
„Život?“
„Budu opatrný.“
Toby protáhl koutek úst. „Víš, kolikrát jsem tohle už slyšel?“
„To nevím, kolikrát?“ zavtipkoval Guy.
„Ty se nevzdáš, že ne?“ povzdychl si Toby.
Guy zvedl významně ramena a nechal je pomalu klesnout dolů. Jeho gesto nepotřebovalo slova.
„Fajn, tak strč hlavu do oprátky, jestli jinak nedáš. Ale nechtěj po mně, abych ji utáhl a podkopl pod tebou židli. To neudělám.“
„No tak, Toby!“ naléhal Guy. „Neodmítej mě. Proč myslíš, že jsem přišel zrovna za tebou?“
„Proč?“ zeptal se Toby úsečně.
„Protože jsi jediný, komu můžu věřit, že mi dá přímou odpověď.“
Přes Tobyho opuchlou tvář přelétl stín. Nerad na tu dobu vzpomínal a nebylo divu. Válka ho připravila o možnost žít normálním životem.
Na druhou stranu, pomyslel si Guy, pořád patří mezi ty šťastnější. Přežil.
„Je to už dávno,“ hlesl konečně Toby po dlouhé chvíli ticha. „Dvacet let. A kromě toho, s případem Divokýho Billa Maitlanda jsem nebyl obeznámen do detailů. Vím, že se o něm hodně věcí šuškalo, ale jinak to šlo úplně mimo mě.“
„Ale byl jsi přece ve Vientiane, když se to stalo, nebo ne?“ namítl Guy.
„Jo, to jsem, byl.“
„Všichni tam o tom případu tehdy mluvili. Pád jeho letounu byla velká věc. Přetřásalo se to kolem dokola. Musíš si z Maitlandova spisu něco pamatovat.“
Toby nakrčil zamyšleně čelo. Pak zavrtěl hlavou. „Je mi líto, ale bohužel ti nepomůžu, Guyi.“
Guy se nehodlal vzdát. „Zkus si vzpomenout, Toby,“ naléhal. „Na cokoli. Pomůže mi každá drobnost.“
„Tobě?“ opáčil Toby a obrátil do sebe zbytek whisky. „Nebo slečně Maitlandový?“
„Nám oběma, řekl bych,“ odvětil Guy po krátkém zaváhání. „Nedělám to jen kvůli ní, jestli naznačuješ tohle. Samotnýho by mě zajímalo, co se tehdy stalo.“