oslepí jasné světlo. Zavřu oči a ucouvnu, klíč držím pořád v ruce.
„Jen klid, Oljo, to nic.“ Feliks do mě jemně šťouchne a já oči pootevřu a mžourám, dokud nepřivyknu ostré záři. Jedna strana kupole se otevřela směrem ven jako křídlo dveří. Měla bych za ní vidět střechu zámku. Jenže nevidím. S pusou dokořán jen ohromeně lapám po dechu, protože na druhé straně brány se rozprostírá úplně neznámý svět.
Kapitola dvanáctá
Říše zapovězené magie
Krajina za bránou je úchvatná, třpytí se a hraje všemi barvami. S očima navrch hlavy se nakloním blíž a pokouším se ji celou obsáhnout. Blankytné nebe je širé, ale klenuté jako zámecké stropy pod jednotlivými dómy. A zdejší slunce je jen tenounký srpeček, maličký a vzdálený. Můj mozek se z toho nemůže vzpamatovat. Vůbec to tu nevypadá jako náš svět.
Pod obloukovou oblohou se táhne zvlněná krajina posetá zelenými a hnědými políčky, loukami s pohupující se trávou a křehkými květy na dlouhých stoncích. Takové jsem ještě neviděla. Tu a tam rostou obrovské olistěné duby a nalevo ode mě se blyští vody obrovského oceánu. Nemá žádné břehy, ať už bahnité, skalnaté nebo písčité, klidné vlnky příboje se s pravidelným šuměním rozlévají přímo do políček a rostliny snově tančí do rytmu přílivu a odlivu. Napravo ode mě klokotá široká řeka, klikatá jako had. Do nosu mě udeří vlahý vzduch provoněný ostrým odérem
