A Robin při pohledu na stále se chvějící slitek konečně jasně pochopil, že to všechno stálo za to. Samota, výprask, dlouhé bolestné hodiny učení, hltání jazyků jako hořkého léku, aby jednoho dne mohl dělat tohle, to všechno za to stálo.
„A ještě něco,“ oznámil jim profesor Playfair, když je doprovázel po schodech dolů. „Budeme vám muset odebrat krev.“
„Prosím?“ polekala se Letty.
„Krev. Nebude to trvat dlouho.“ Profesor Playfair je odvedl vestibulem k malé místnosti bez oken, skryté za regály. Byla prázdná až na prostý stůl a čtyři židle. Mávl na ně, ať se posadí, přešel k zadní stěně, kde bylo ve zdi ukryto několik zásuvek, a vytáhl tu horní. Byly v ní stohy maličkých skleněných ampulek a každá byla označena jménem akademika, jehož krev obsahovala.
„To je kvůli ochranným kouzlům,“ dodal na vysvětlenou. „Babylon čelí většímu počtu pokusů o vloupání než všechny londýnské banky dohromady. Většina té pakáže se sice nedostane ani přes vchod, ale ochranná kouzla musejí nějak rozlišovat mezi akademiky a vetřelci. Zkoušeli jsme vlasy a nehty, ale ty se dají příliš snadno ukrást.“
„Zloději můžou ukrást i krev,“ podotkl Ramy.
„To můžou,“ připustil profesor Playfair. „Ale to už by museli ke svému počínání přistupovat s mnohem větším nasazením, že?“
Vytáhl ze spodní zásuvky hrst injekčních stříkaček. „Vyhrňte si rukávy, prosím.“
Zdráhavě si vykasali taláry.
„Neměla by u toho být zdravotní sestra?“ zeptala se Victoire.
„Nemějte obavy.“ Profesor Playfair poklepal na jehlu. „Docela mi to jde. Žílu najdu jako nic. Kdo bude první?“
Robin se nabídl — nechtěl se trýznit obavami při pohledu na ostatní. Po něm přišel na řadu Ramy, pak Victorie a nakonec Letty. Celý zákrok netrval ani čtvrthodinu a nijak je nepoznamenal. Jen Letty během odběru děsivě zesinala.
„Pořádně se najezte,“ poradil jí profesor Playfair. „Dobrá jsou na to jelítka, pokud k obědu nějaká budou.“
Do zásuvky přibyly čtyři nové ampulky, každá označená úhledným, drobným písmem.
. 100 .
„Teď jste součástí věže,“ sdělil jim profesor Playfair a zamkl zásuvky. „Teď už vás zná.“
Ramy udělal grimasu. „Nepřijde vám to trochu strašidelné?“
„Vůbec ne,“ odpověděl profesor Playfair. „Nacházíte se v prostředí, kde se čaruje. Máme tu sice veškerý komfort moderní univerzity, ale Babylon se v jádru zase tak moc neliší od doupat starých alchymistů. Na rozdíl od alchymistů jsme však skutečně přišli na kloub tomu, co umožňuje proměnu konkrétních věcí. Není to otázka hmotné podstaty. Je to otázka názvu.“
Babylonská věž se dělila o menzu na Radcli eově nádvoří s několika dalšími humanitními fakultami. Prý tam moc dobře vařili, ale otvírat měla až druhý den, po zahájení výuky, a tak se místo toho vrátili na kolej, kde ještě stihli konec poledního provozu v jídelně. Veškeré teplé jídlo už bylo snězené, ale odpolední svačina byla nachystaná v celé parádě, aby do večeře nikdo nehladověl. Naložili si na tácy čajové šálky, čajníky, cukřenky, džbánky mléka a čajové pečivo a obcházeli dlouhé dřevěné stoly v sále, dokud nenašli v rohu jeden volný.
„Tak ty jsi z Kantonu?“ zeptala se Letty. Robin si všiml, že má dost průbojné vystupování — všechny otázky, i ty nevinné, pokládala tónem vyšetřovatelky.
Zrovna si ukousl první sousto. Scone byl okoralý, oschlý a Robin ho musel zapít čajem, aby mohl odpovědět. Než se k tomu dostal, Letty se otočila k Ramymu. „A ty? Z Madrásu? Z Bombaje?“
„Z Kalkaty,“ odpověděl mile Ramy.
„Můj otec byl nasazený v Kalkatě,“ poznamenala. „Tři roky, od roku 1825 do roku 1828. Možná jsi ho tam viděl.“
„Nádhera,“ utrousil Ramy a začal si mazat scone džemem. „Možná někdy mířil puškou na moje sestry.“
Robin vyprskl, ale Letty zbledla. „Jen říkám, že jsem se už setkala s hinduisty…“
„Jsem muslim.“
„Jen chci říct…“
„A abys věděla,“ to už Ramy s vervou roztíral po pečivu hustou smetanu, „ono je to vlastně dost k vzteku, jak se všichni snaží ztotožňovat Indii s hinduismem. ‚Kdepak, muslimská vláda
je jen odchylka, výpadek, Mughalové nejsou nic než vetřelci, ale tradice,‘“ zdůraznil, „‚to je sanskrt, to jsou upanišady.‘“ Zvedl si scone k ústům. „Jenže ty ani nevíš, co tahle slova znamenají, viď?“
Vzali to za špatný konec. Ne každý nový známý uměl ocenit Ramyho humor. Jeho mnohomluvné tirády bylo zapotřebí brát s nadhledem a něco takového bylo zřejmě Letitii Priceové na hony vzdálené.
„Tak babylonská věž,“ vmísil se do hovoru Robin, než Ramy stihl říct něco dalšího. „Hezká budova.“
Letty se na něj užasle zadívala. „Jistě.“
Ramy zakoulel očima, odkašlal si a odložil scone.
Mlčky popíjeli čaj. Victoire rozpačitě cinkala lžičkou v šálku. Robin se díval z okna. Ramy zabubnoval prsty do stolu, ale přestal, protože ho Letty proklála pohledem.
„Jak se vám tady líbí?“ pokusila se Victoire hrdinně zachránit konverzaci. „Myslím v oxfordském hrabství. Je tak velké, že mám pocit, že jsme z něj zatím viděli jen zlomek. Ne jako Londýn nebo Paříž, to ne, ale je tady tolik skrytých zákoutí, nepřijde vám?“
„Je to fantazie,“ vyhrkl Robin možná až trochu moc nadšeně. „Je to neskutečné, každičká stavba — první tři dny jsme tudy jenom chodili a zírali. Viděli jsme všechny turistické atrakce, městské muzeum, zahrady koleje Církve Kristovy…“
Victoire povytáhla obočí. „A to vás všude pustili?“
„Vlastně ne.“ Ramy postavil šálek na stůl. „Pamatuješ, Ptáčku, v Ashmoleově muzeu…“
„Jasně. Byli si tak jistí, že něco ukradneme, že jsme museli při příchodu i odchodu vysypat kapsy, jako by si mysleli, že jsme ukradli klenot krále Alfréda.“
„Nás tam nepustili vůbec,“ odtušila Victoire. „Řekli, že dámy bez doprovodu dovnitř nesmějí.“
Ramy vyprskl. „Proč?“
„Asi kvůli naší citlivé povaze,“ odpověděla Letty. „Přece nemůžou dopustit, abychom jim tam omdlévaly před obrazy.“
„Ale ty barvy jsou tak vzrušující,“ vzdychla Victoire.
„Bojiště a prsa.“ Letty zvedla ruku k čelu. „Pro moje nervy je to příliš.“