Vedle dveří stál tiše a nehybně jako strašáček do zelí Láďa a kulil na ni velká kukadla.
„Proč na nás nečekáš v pokoji?“
„Nudil jsem se.“
„Jak dlouho už tady takhle číháš, záškodníku?“ zeptal se Denda a Láďa se sklopenou hlavou pokrčil rameny.
Laura se ve světle nových událostí uklidňovala aspoň tím, že pro jednou čekal za rohem a nelovil duchy. Nebo v to aspoň doufala.
Vzala ho za ruku a všichni tři vyrazili úzkou galerií táhnoucí se paralelně s přední stranou sídla a osvětlenou lampami ve tvaru svícnů.
Než dorazili do salónku, Denda se k Lauře nahnul. „Kolik myslíš, že toho slyšel?“
„Jak ho znám,“ odpověděla, „tak úplně všechno.“
„Jak to mám vědět? Tady je pořád nějakej problém.“ Hned po těch slovech se ze salónku ozvalo škrtnutí a do knihovny zavanul cigaretový kouř. „Můžeš se zeptat těch svejch čertovejch obrázků.“
„Já jenom, že kvůli tomu Denda obcházel celej barák. Asi to bude něco vážnýho,“ ozval se druhý hlas. „A karet jsem se ptala.“ „A?“
„Pořád to samý.“
Odfrknutí. „Začínaj se mi zdát poněkud monotematický.“ „Hm.“
Klapání podpatků a třetí hlas: „Doufám, že to zas nebude nějakej vý–“ Čtvrtý, tišší, tvrdý: „Jako bych tu nebyla.“
Agáta konečně našla, co hledala. Vytáhla z regálu tenkou knihu v pevné vazbě, přetřela ji dlaní a sfoukla z horní strany prach. I s ní se vrátila k Bětě, jež s podepřenou bradou, zavřenýma očima a ztrhanými rysy seděla na zdobené židli vedle telefonu. „Tahle je dobrá.“
Běta zamrkala a zmateně se rozhlédla, jako by na moment nevěděla, kde je a kdo na ni mluví. Teprve poté sklouzla pohledem ke knize.
„Ach!“ Přitiskla si ji k hrudi. „Děkuju. Hned jak se všechno uklidní, pustím se do ní.“
Agáta se tomu zdráhala uvěřit, ale vzdor pokusům potlačit to ji ta nenadálá snaha těšila.
Vzdor pokusům potlačit to a nejspíš i lepšímu úsudku.
O její koníčky ještě nikdo takhle zájem neprojevil, a navíc to přišlo od člověka, u něhož s tím opravdu nepočítala.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se. „Vypadáš jako –“
„Oživlá mrtvola?“ doplnila za ni Běta.
Odvedle se ozvalo vrzání pantoflí a funění, následované zanaříkáním gauče. „Mě ten kluk takhle zburcuje, přitom je nás tady pět a půl. Drahá, mohla bys mi, prosím tě, nalejt…“
„Jako oživlá mrtvola vypadáš normálně,“ ušklíbla se Agáta. „Teď navíc vypadáš, jako by tě někdo stáhnul z kůže a oblíknul ti ji naruby.“
Běta se uchechtla. „Jsem jenom unavená. Máme tady v podstatě rekreaci zadarmo, a místo aby toho někdo využil, se všichni jenom hádaj. K tomu ten chaos, kterej rozpoutal Denda. Nebudu se tvářit, že nejsem zvědavá, o co jde, jen je to vyčerpávající.“ Zapřela se o stolek a s viditelnou námahou se postavila.
„Já si šel zakouřit ven,“ dolehl k nim zvučný mužský hlas. „Kdybych věděl, že to nebude vadit…“
„Slíbila jsem Lauře, že dohlídneš na –“ Běta se zasekla a opravila: „Že se tě zeptám, jestli bys mohla dohlídnout na Ládíka, než to vedle skončí.“
„Jestli to znamená, že jsem omluvená ze společnosti…“
„Děkuju.“
V salónku to zahučelo. „To je dost, že ses uráčil!“
Pronikavému ženskému hlasu odpověděl mírný mužský. Nešlo rozeznat, co říká. Až konec: „Ještě minutku, jenom…“
Pak se v průchodu zjevila Laura se synem. Láďa, nesoucí si s sebou bichli strašidelných příběhů, se jí hned pustil a vydal se k Agátě.
„Strejda taky viděl strašidlo!“ oznámil překotně.
„V tom případě ze společnosti omluvená bejt nechci,“ řekla Agáta.
„Prosím,“ žadonila Běta.
Agáta se zatvářila kysele.
Láďa k ní zvedl zrak. „Můžeme si během čekání číst?“
„Jsme v knihovně, ne?“
„Hlavně v knihovně i zůstaňte,“ vyzvala je Laura. „Ať vás máme blízko. Je to důležitý.“
Agáta pod kapucí přimhouřila oči. „Děje se něco?“
„Ani jeden se nemusíte bát, všechno je v pořádku.“
Modrovlasá dívka si dávno všimla, že si lidé často myslí, že nepozná, když jí lžou. Jenže to poznala. A Laura by u toho klidně mohla držet ceduli s nápisem: Absolutně pozitivně, notářsky ověřená stoprocentní pravda, věřte tomu.
„Proč je teda důležitý, abychom nikam nechodili?“
„Ehm… to proto…“
„Proto, že je tma,“ vstoupila do toho Běta. „A my nechceme, aby se vám něco stalo, pokud byste bloudili po zámku.“
Agáta se chystala protestovat. Běta ústy naznačila: „Prosím.“
Dívka se zamračeně stáhla, a než stihla zpochybnit něco jiného, Laura vzala její adoptivní matku kolem pasu a pomohla jí do jídelny. Denda za nimi zavřel zatahovací dveře.
Agáta si odfrkla, naštvaně odkráčela k oknu a se založenýma rukama se posadila na sedačku.
Nesnášela, když s ní dospělí jednali jako s dítětem. Nesnášela, když před ní něco tajili. Když jí lhali.
Když se nad ni povyšovali.
Nejsem hloupá ani naivní. A nejsem malá, sakra!
Vzpomněla si, jak ještě před chvílí přemýšlela, zda si Bětu přece jenom pustit k tělu. Jasně že chápala, že tady nešlo o ni. Že ji žádala o pomoc. Ale nepřišlo jí to fér. Jestli se něco stalo, slušelo by se ji do toho zahrnout.
Ne, zatvrdila se, není to fér. Vůbec to není fér. Ani trochu.
Láďa se vyškrábal vedle ní. „Někdo nám propíchal kola, proto jsou všichni rozhozený.“