„Já jdu za nimi,“ prohlásím a s dupotem projdu kolem Emmy, aniž bych se na ni podívala.
Venku mě do obličeje udeří ledový vítr. Na chvíli se zastavím a zhluboka dýchám, teprve pak vykročím směrem k pastvině.
Ta trocha světla, která nám byla dopřána, se zvolna začíná zase vytrácet. Zrovna dneska, když se nic nedaří tak, jak má, by se mi trocha sluníčka docela hodila. Ale mraky se přece jen trochu rozptýlily, zítra se možná počasí zase umoudří. Tak ráda bych se podívala k Dettifossu, velikému vodopádu na severu Islandu, na fotkách vypadá úchvatně. Při první návštěvě mi Magnus ukázal Godafoss, ale na Dettifoss nám nezbyl čas.
Už jsem u ohrady. Protáhnu se mezi plaňkami a zavolám Eldura. Nepřijde hned, až po třetím zavolání ho objevím na zadní části pastviny. Váhavě udělá pár kroků ke mně, pak zůstane stát a rozhlíží se. Eyja s ním nejde. Vindur, který je díky svému nápadnému zbarvení nepřehlédnutelný, stojí nedaleko od ní poblíž ohrady, s Gustou.
Rozhodnu se znovu nevolat, nýbrž dojít k Eldurovi sama, aby se nemusel strachovat, že mu Vindur znovu přebere i Eyju.
„A kruci,“ to jsou moje první slova, jakmile jsem dost blízko, abych na Eldura dosáhla nataženou rukou.
Z hřívy má vytrhané celé chomáče žíní, na krku a na boku, kde ho Vindur pokousal, má lysá místa. Na některých kousancích je vidět i krev, ale jedinou hlubší ránu najdu na zadní noze, pochází nejspíš od kopance. Nic z toho naštěstí nevypadá nijak vážně, ale mně je stejně do pláče. Předpokládám, že Vindur na tom nebude o moc lépe. Je mi obou líto. Jeden právě opustil prostředí, kde už byl doma, vrátil se do starého stáda a musel si získat zpět své postavení. A druhý byl až do včerejška klidný a spokojený, cítil se bezpečně, a teď tu má najednou vyzyvatele a musí dávat pozor, aby nepřišel o všechno.
Teoreticky by bylo ještě dost času na krátkou, půlhodinovou vyjížďku, ale nějak na ni nemám vůbec chuť. A taky se mi teď nechce Eldura odvádět ze stáda. Kéž by tu jen byla Salka! Představovala jsem si, jak nám tu bude s Emmou krásně, že si hned budeme rozumět a budeme spolu jezdit na vyjížďky, a až se vrátí Salka, budeme jako tři mušketýrky.
Eyja se od Eldura vzdálí na pár kroků a on rázem zneklidní. Zároveň se Gusta rozejde směrem k žebřiňáku se senem a Vindur vykročí za ní. Eldur ztuhne a pozoruje svého rivala.
„No páni, nemáš to teď vůbec snadné, chlapečku můj,“ lituju ho a škrábu ho pod hustou hřívou.
Normálně se při tom vždycky uvolní, ale tentokrát jako by si toho ani nevšiml. S těžkým povzdechem se se svým koněm rozloučím.
Abych Eldura ještě víc nerozrušovala, na zpáteční cestě k brance se vyhnu jakémukoli kontaktu s Vindurem, ale projdu okolo něj tak blízko, aby mi jediný pohled potvrdil, čeho jsem se bála: je stejně pokousaný a otrhaný jako Eldur.
Každopádně se zdá, že teď mezi oběma konkurenty panuje příměří. Snad je to dobré znamení. Hrönn i Oskar jsou přesvědčení, že se to poddá a ti dva potřebují jen víc času. Já doufám, že se nemýlí a že totéž platí i pro mě a Emmu, protože to neustálé napětí je děsně únavné.
Ze stájí slyším hlasy, zdá se, že Emma je pořád uvnitř s Aronem. Snad už bude mít lepší náladu, když strávila nějaký čas s ním.
Když se doma svléknu z kombinézy, svetrů a dalších nezbytností pro dobu ledovou a vejdu do kuchyně, najdu tam Hrönn. Právě krájí zeleninu na večeři.
„Hodila by se ti pomocnice?“ zeptám se.
„To vždycky,“ odpoví s úsměvem a přistrčí ke mně prkénko a cuketu. „Kde jsi nechala Emmu?“ zeptá se po chvíli.
„Ještě si povídá s Aronem. Přijde později.“