nepřátel moc nehrozí. Druhý důvod je ještě podivnější: zdi stojí často tam, kde ze strategického hlediska nemají žádný význam. A z třetího důvodu trochu mrazí: na mnoha místech tu jsou patrné stopy katastrofy, kterou zřejmě nemohla způsobit lidská ruka.
Tím ale není výčet všech záhad Obřího hradu zdaleka úplný. Na další narazili vědci, kteří se snažili dát tuto lokalitu do širších geografických a historických souvislostí, jiné pak přinesly marné pokusy provést tu systematický archeologický výzkum. Vědci ale nebyli první, koho tato podivná lokalita vzrušovala. Návrší se zbytky mohutných valů odedávna přitahovalo zájem místních horalů, kteří místo spojovali s výskytem obrů. Už tyto pověsti představují jednu ze záhad této lokality – zbytky mocných valů se nacházejí na mnoha místech Čech, přesto jen tady je lidová tradice vysvětluje tímto způsobem. Žádná jiná archeologická lokalita u nás podobnou legendu nemá, přestože na mnoha lze najít i monumentálnější ruiny. Dokonce i různé kuriózní přírodní výtvory bývají ve slovesné tradici zasvěceny spíš čertům než obrům. Většina místních jmen vytvořených od slova „obr“ je překvapivě vzácných a obvykle vyhrazených pro něco opravdu hodně velkého. Třeba pro Obří důl v Krkonoších nebo Obří horu na Šumavě u Kubovy hutě. Možná je to významnější, než by se na první pohled mohlo zdát, jak ještě uvidíme.
Název Obří hrad podle zdejších pověstí ostatně nejspíš nesouvisí s vlastním hradištěm, ale s podivným nálezem mezi jeho zdmi. Místní lidé tu prý kdysi vykopali obrovskou tři metry dlouhou kost, která navíc ve tmě světélkovala. Lidová fantazie nepochybovala, že jde o tělesné ostatky obra. Podle jiných verzí pověsti bylo kostí dokonce několik. Lidé prý z nich postavili můstek přes nedalekou říčku Losenici. Obří kosti však nesnášely zdejší drsné klima a časem se rozpadly…
Světélkující kost ve skutečnosti není takový nesmysl, jak by se na první pohled mohlo zdát. K zdánlivě bezmála nadpřirozenému jevu by mohlo dojít hned ze dvou příčin. Není
to tak dávno, kdy u nás vzbudily rozruch světélkující kosti kuřat prodávaných na Olomoucku, kde byly na vině mikroorganismy. Světélkováním se vyznačují například baktérie rodu Pseudomonas, Aeromonas a další a jde o poměrně běžný jev. Svítit ostatně může i sám fosfor, který tvoří podstatnou součást kostí.
Větší záhadu představují rozměry kosti z této podivné pověsti. Pokud připustíme, že lidová slovesnost sice mívá pravdivé jádro, ráda však přehání, mohli bychom se menší redukcí oněch tří metrů dostat k poměrně běžným rozměrům dlouhých kostí některých dinosaurů. Vůbec největší zatím nalezená stehenní kost tvora vědeckým jménem Bruhathkayosaurus nalezeného v Indii ostatně k oněm třem metrům neměla příliš daleko. Největší v Evropě objevený dinosaurus Turiasaurus riodevensis měl pažní kost dlouhou asi 1,7 metru.
Problém ovšem je, že nález dinosauřích ostatků na Šumavě je krajně nepravděpodobný, ne-li nemožný. V celé České republice se dosud našlo jen pár fosilií prokazatelně patřících dinosaurům a jsou daleko menší. Na Šumavě se horniny z časů dinosaurů nevyskytují, ostatně na dinosauří nálezy je poměrně chudá celá Evropa. Pokud je oním pravdivým jádrem legendy opravdu dinosauří kost, muselo by jít o import z velké dálky. Trochu snadněji by se sem mohla dostat kost z mamuta, srstnatého nosorožce, jeskynního medvěda nebo jiného velkého tvora, kteří v době poměrně nedávné obývali i naše území. Také v tomto případě je ale pravděpodobnost nálezu přímo na Šumavě velmi malá. Navíc jejich ostatky zas tak mimořádně velké nejsou; průměrný mamut nebyl o mnoho větší než dnešní slon.
Lidové pověsti ale pamatují i na vysvětlení této záhady. Kdysi tu prý žil národ obrů, kteří si pro sebe vystavěli Obří hrad. Později jich část odešla jinam, devět jich ale ve svém sídle zůstalo. S lidmi nechtěli mít nic společného, a tak když k nim jednou přišel chudý krejčí s prosbou o nějakou tu
výpomoc v nouzi, vyhodili ho. Jeden po něm prý dokonce hodil i kámen. Krejčí ale vzápětí zjistil, že se jedná o hroudu zlata… Podle jiné pověsti si obří žena donesla na hrad jednoho sedláka z okolí i s jeho volským spřežením a pluhem v zástěře jako zajímavost. Manžel obr jí však přikázal vrátit ho zpátky, protože z lidí nikdy nevzejde nic dobrého. „Jen ho nech, kdes ho vzala,“ pravil prý. A ještě dodal: „Tohle plémě nás nakonec sprovodí ze světa…“
Tolik pověsti. A co na ně říká věda?
Hradby, které nedávají smysl
První skutečnou vědeckou záhadou Obřího hradu na starých mapách označeného jménem Riesenschloss je jeho umístění. Se svými přibližně 980 metry nadmořské výšky jde nejen o nejvýše položené keltské hradiště u nás, ale o vůbec nejvýše umístěnou archeologickou památku České republiky (když nepočítáme poněkud sporné stopy kruhového valu v oblasti krkonošské Růženčiny zahrádky v nadmořské výšce 1370 metrů). Budování valů v nehostinné krajině, kde většinu roku vládne nevlídné počasí, by mohla ospravedlnit snad jen těžba zlata. To sice Keltové na Šumavě nejspíš rýžovali, právě v bezprostřední blízkosti Obřího hradu se však lesklý kov nevyskytuje. Nejbližší zlaté zrudnění je až několik kilometrů odtud a centrum těžby se v minulosti nacházelo až u dnešních Kašperských hor v Amálině údolí. Obří hrad by na takovou vzdálenost ložiska nejspíš ochránit nedokázal. Ve skutečnosti dokonce vůbec není jisté, zda u Kašperských Hor rýžovali zlato Keltové, nebo k tomu došlo až později. Lokality, kde prokazatelně těžili, se nacházejí od Obřího hradu ještě mnohem dál. Jde například o nález chaty keltského rýžovníka u Modlešovic nedaleko Strakonic (jíž se budeme podrobněji zabývat později) a především o velké