Pohlédla přes kancelář. Max vjel na vozíku dovnitř a pohotově zapředl hovor se dvěma uniformovanými konstábly. Oba se smáli něčemu, co řekl. Sklopila zrak, ale už si jí stačil všimnout a hrnul se k ní.
„Ráno jsi odešla brzy,“ poznamenal a postavil vozík vedle jejího stolu.
„Divím se, že ses vůbec ukázal v práci,“ poznamenala. „Slyšela jsem tě, když ses vrátil domů. Muselo už být po druhé.“
Mat pokrčil rameny. „Chtěla se se mnou přivítat spousta přátel a pozvat mě na drink. Naštěstí netrpím kocovinou,“ pochvaloval si. „Hodně se o tobě mluvilo. Slyšel jsem, že jsi včera odpoledne zase byla u Freemanové.“
„Můžeme si o tom promluvit až doma?“ navrhla. „Tedy za předpokladu, že se dostavíš v nějakou rozumnou hodinu.“
„To už ti navrhla povýšení?“
„Nic takového,“ odbyla ho Dani.
„Nebyla jsi jediná, kdo se s ní včera odpoledne sešel,“ pokračoval Mat. „Taky si mě k sobě zavolala.“
„Opravdu?“ Dani zatáhla za zip kabelky a sáhla pro klíč od psacího stolu.
„Copak tě nezajímá, co mi chtěla?“
„Samozřejmě si to ráda poslechnu, ale proč si nepromluvíme, až se večer vrátíme domů?“
„Její očekávání, že ta rekonstrukce, naplánovaná na příští týden, přinese nějaké výsledky, se blíží nule,“ stěžoval si Mat. „Věřila bys tomu?“
Dani si stiskla spánky, za očima se jí usadila tupá bolest. „Proč nepočkáš, abys viděl, co se stane? Když se ti podaří získat nějaká vodítka, budeš mít to potěšení dokázat jí, že se mýlí. Zvítězíš na obou frontách.“
„Já ti říkám, Dani, že už je rozhodnutá. Kdyby mohla, tak mi to hned zatrhne.“
Když uvážila rychlost, s jakou Freemanová dospěla k závěru, že je její otec vinen, Dani si s úžasem uvědomila,
že chápe, jak se Mat cítí. „Můžeš udělat jenom to, že si to zatrhnout nedáš.“
„Tu zajímají jenom náklady. Ona ani Barnsdaleová se za posledních dvanáct měsíců nikam nedostaly, a ona teď chce vědět jenom to, kolik peněz utrácím. To samo o sobě vypovídá o všem, co potřebuješ vědět.“
„Jsem si jistá, že je pod tlakem.“
„Měla by zkusit sedět tady.“
Dani si položila hlavu do dlaní a cítila se provinile kvůli tomu, že se těšila, až bude mít příští pondělí za sebou. Vzhlédla k Matovi. „Nevkládej do té rekonstrukce všechny své naděje,“ nabádala ho. „Už je to rok.“
„Možná by pomohlo, kdybych měl podporu své ženy.“
„Tu jsi měl vždycky, stoprocentní.“
„Někdy mě napadá, že jsi stejně zlá jako Freemanová. Hodilo by se ti, kdybych to teď vzdal.“
„Co to má znamenat?“
„Narážím na tvůj přesun na kriminálku. Pečlivé prozkoumání událostí z loňského roku by mohlo mít negativní dopad na tvoji kariéru.“
Dani zavrtěla hlavou. „Mate, to není fér.“
Odvrátil zrak a na chvíli se odmlčel. „Už se mnou mluví o tom, co bych mohl udělat dál, jako by pondělí k ničemu nevedlo. Nikdy neuhodneš, co po mně chce.“
„Povídej.“ Dani se podívala na mobil a usmála se při pohledu na zprávu od Bena. Líbilo se jí, jak ji na dálku kontroluje, jestli je v pořádku.
„Přeje si, abych vedl projekt diverzity a inkluze. Příští tři měsíce je to to jediné, co mám dělat. Dohodla se na tom s velitelem městské části. Zřejmě jsem ideální osoba, která by měla prověřit stav v celém regionu. Rasa, postižení, pohlaví, sexuální orientace. Mám je všechny přezkoumat a určit, jestli pro ně vytváříme odpovídající a vstřícné prostředí, a podle toho navrhnout doporučení.“
Dani zahlédla Barnsdaleovou na druhém konci místnosti, a protože věděla, že se s ní chce její nadřízená sejít, odsunula židli od stolu. „Alespoň ti nabízí něco, na čem opravdu záleží, a co je zrovna v kurzu,“ řekla svému manželovi.
„To není policejní práce,“ odpověděl.
Dani se zvedla. „Musíš být realista,“ připomněla mu tiše. „Pro Freemanovou nebude snadné najít ti na kriminálce odpovídající roli.“
„Chce program, kde má každý policista svůj vlastní cíl v oblasti osobní inkluze.“
„Tahle problematika ji skutečně zajímá.“
„Řekl jsem jí, že se tím zabývat nebudu. Tohle je práce pro civilisty, ne pro policejního důstojníka.“
„Copak tě nikdy nenapadlo, že tím dokazuje, jak vážně bere tebe i zmíněnou problematiku?“ zeptala se Dani a naklonila se k němu.
Mat otevřel ústa, aby jí odpověděl, ale za Daniným stolem se objevila Barnsdaleová. „Můžete mi věnovat deset minut?“ Mata si nevšímala a Dani se ulevilo, že má důvod uniknout z nepříjemného rozhovoru. „Vezměte si bundu. Půjdeme ven, aby nás nikdo nerušil.“
Stiskla tlačítko, kterým se otvíraly zadní dveře, a Dani ji následovala na parkoviště. Společně přešly ke staré autobusové zastávce, kam si někteří z kolegů chodili zakouřit.
„Jak se držíte?“ vyzvídala Barnsdaleová. „Včerejšek byl pro vás hodně těžký.“
„Když tak poslouchám Freemanovou…, obávám se, že názor si už udělala,“ odpověděla Dani a posadila se vedle Barnsdaleové do přístřešku páchnoucího nikotinem. „Mám dojem, že chce mít případ co nejrychleji vyřešený –“
Barnsdaleová jí skočila do řeči. „Dani, smiřte se s tím, že vražda manželky vyznamenaného bývalého policejního důstojníka nepůsobí dobře. Freemanová je pod obrovským tlakem. Možná se to stalo před více než dvaceti lety –“
„O Vánocích to bude třiadvacet let.“