Alexander se chladně usmál, potom se obrátil k malé sestře a jeho mrazivý pohled roztál. „Greto, řekni si ve stáji, aby ti dali pro králíčka nějakou bednu.“
„Mohu se zeptat Valerie von Hegenberg, odkud mají kotec,“ zvolala Greta horlivě.
„Tak se jí zeptej.“
Veronika von Reuss se prudce obrátila k Alexandrovi, jakmile dcera odešla, rozmáchla se a chtěla mu dát políček, ale zachytil jí ruku. „Tohle už raději nikdy nezkoušej.“
„Proklínám den, kdy tvůj otec tvou matku obskočil v nějakém pajzlu!“ křičela na něj.
„Mamá!“ Rosa byla úplně v šoku.
Alexander zůstal navenek klidný, přestože v něm všechno vřelo. I dříve se často hádali, ale takhle s ním ještě nikdy nemluvila. Zřejmě se v ní vztek hromadil dlouho a nyní si násilím prorazil cestu na povrch. Jen se na ni mlčky zadíval, hlasitě se nerozčiloval nad urážkou své matky, a to nevlastní matku úplně vyvedlo z míry.
„Nenávidím tě!“ křičela. „Nenávidím tě! Proč jsi nezůstal tam, kam patříš! Ve stoce, ze které pocházela tvoje matka! Bastarde! Kukaččí dítě.“ Dostala se do ráže, chrlila nadávky, potom vyběhla ze salonu a práskla za sebou dveřmi.
Rosa se za ní dívala a zděšením zbledla. „Co to bylo?“
Alexander pokrčil rameny, třebaže v nitru zdaleka nebyl tak klidný, jak před ní předstíral. „Denně jí stavím před oči její údajné selhání, že mému otci nedarovala syna.“
„Proboha, už by toho mohlo být dost. Cožpak máme menší cenu?“
„Vy jste to nejúžasnější, co mě v životě potkalo.“
Rosa vstala a objala ho. „Mamá ty hnusné věci určitě tak nemyslela. Nic si z toho nedělej.“
„Nedělám.“
„Ale ano, děláš. Když jsi tak klidný jako teď, tak v tobě všechno vře. Pak ti ztuhnou ramena a máš tenhle pohled. Znám tě devatenáct let.“ Vzala jeho ruce do dlaní, jako
kdyby ona byla starší a on její malý bratr. „Říkám ti, že jí to je líto, věř mi. Pravděpodobně už teď sedí ve svém pokoji a pláče, protože myslí na to dítě bez matky, které nemůže milovat.“ Políbila ho na tvář. „Tak a teď buď vzorový velký bratr a řekni, že se mnou dneska odpoledne navštívíš Roberta. Chtěla bych ho vidět, ale mamá nemá čas a není možné, abych ho navštívila sama.“
Její slova vyvolala Alexandrovi úsměv na rtech, i když vyhlídka na odpoledne s Robertem von Haubitzem rozhodně nebyla povzbudivá. „Jak si přeješ.“
13 Johanna
„To bylo zcela a naprosto zbytečné!“
Johanna jen zřídka slyšela strýce pozvednout hlas, ale nyní se zřejmě nedokázal ovládnout. Vrátil se několik dní po oné osudné neděli a Nanette ho podrobně uvedla do obrazu. Ještě než se pozdravil s Maximilianem, šel do Isabellina pokoje a okamžitě ukončil její domácí vězení. Pak vyhledal Henriettu von Seybach v malém salonu.
„Zřejmě jsi pořádně neposlouchal,“ napomenula ho matka. „To dítě bylo prakticky nahé…“
„Prakticky nahé! Její župan byl průhledný? Co má vůbec ta stará škatule co dělat dole v uličce a civět do okna mé dcery? Co je to zač? Kuplířka hledající dorost pro nějaký podnik?“
„Co tím myslí?“ obrátila se Johanna na Maximiliana, který stál vedle ní a také naslouchal.
„Nic, co by se hodilo pro tvé nevinné uši.“
„Tedy prosím tě!“ rozčilovala se vzápětí babička. „Co je to za pouliční žargon, který tady používáš?“
„Co má tohle znamenat?“ uslyšeli Nanettin přísný hlas. „Nevíte, co se sluší?“
Trošku provinile se Johanna, Maximilian a Isabella na sebe podívali.
„Jděte kousek na stranu,“ přikázala Nanette a postavila se také ke dveřím a soustředěně svraštila čelo.