Někdy se to stává. Vyplašíme zvíře a to se divoce rozeběhne opačným směrem, závodí se smrtí, kterou v nás poznává. Plašíme lovnou zvěř, ptáky, dravce, rozezpíváváme les svojí přítomností. Narušujeme jeho rovnováhu, nemůžeme jinak. Nemám doopravdy strach. V lese se nikdy nebojím. Za chvíli to zvíře opustí svůj úkryt a já ho uvidím prchat po bíle natřené krajině. Pokaždé je to stejné.
Jedno lupnutí. To jediné varování. Všechno, co dostanu. A po něm překvapení. Šok.
Šok, na který nikdy nezapomenu. Nečekaný moment, který mi uvízne v paměti, navždycky, intenzivně. Jedno otočení hlavy za prasknutím větvičky pod delikátními kopýtky srnce nebo snad jelena? A najednou: svět se otřásá, rozpadá na drobné části přímo před mýma očima.
Teprve potom následuje bolest. Jen jako ozvěna, dohra něčeho mnohem většího, co se mi už stalo, čím jsem si už prošel. Pronikavá štiplavá bolest v pravém rameni a pocit horka valícího se mi do tváře, zalapám po dechu, snažím se udržet balanc, protože jestli spadnu, nedokážu spadnout správně, zabránit Anis, aby udělala nějakou hloupost.
Co se to stalo? Na nepatrný okamžik vůbec nevím, co se děje, dokud se nepodívám na zdroj bolesti. Z pravého ramene mi teče krev, a když se otočím, v kůře stromu za mnou trčí zabodnutý dlouhý šíp. Zatmí se mi před očima. Moje jediná myšlenka: hlavně nesmím spadnout z koně. Anis se několikrát divoce pohne, snažím se ji uklidnit, pevně ji svírám stehny a nezraněnou rukou se přidržuju otěží. Chtěl bych ji uklidnit, ale uvědomím si, že potřebuju uklidnit především sebe. Další šustění a potom:
lehký, ladný skok mladé srny, téměř neslyšný, jen zasvištění vzduchem, jako letící šíp. Zastaví. Ohlédne se. Černé pronikavé oči. Na vteřinu se na sebe díváme. Já s ránou po šípu určeném pro ni.
Děkuje mi?
Omlouvá se.
Jen to zapraskání větve, jen lehké zašustění, když si mě srna všimla dřív než lovec a dala se na útěk, tím nesprávným směrem, ke mně, přímo na mě, snad aby nasměrovala dráhu šípu do mého nechráněného těla. Když se dívám do jejích očí, uvědomuju si naprosto jasně, co se stalo.
Nikdy jsem nebyl zraněný. Kromě dětských her ztracených v paměti a těch několika potyček s Henryho muži pár modřin, nešikovné řezné rány a pády z koně pochopitelně. Ale nikdy mě nikdo skutečně nezranil, nebyl jsem v bitvě, nikdy jsem nebojoval o život s protivníkem, který by mi chtěl ublížit. Žádné bodnutí nožem ani sečná rána mečem.
Když se podívám na prsty levé ruky, protéká mezi nimi neskutečně tmavá tekutina. Příliš tmavá. Ta není moje, pomyslím si. Musí patřit té srně. Ale srna zmizela, zůstaly po ní jen tenké stopy v neporušeném sněhu, tam, kam jsem se chystal vydat, kam jsem směřoval Anis, než se svět otřásl a rozmazal.
Potřebuju cítit pevnou půdu pod nohama, protože se bílohnědý svět přede mnou začne zničehonic nebezpečně pohybovat, rozmazávat. Poprvé ve svém životě se na hřbetě koně necítím bezpečně. Nevěřím si, i když věřím Anis. Potřebuju sesednout.
Teprve ve chvíli, kdy uslyším další křupavé dopady chodidel na zamrzlou půdu, dojde mi, že střelec ještě
musí být v lese. Instinktivně pocítím potřebu se bránit. Nemám s sebou jinou zbraň kromě dýky, ale pravou rukou nedokážu pohnout, a protože se svět kolem mě točí, neodvažuju se udělat ten potřebný pohyb, abych levou rukou dýku vytáhl z pouzdra na pravé straně opasku.
Napadne mě, že na tom zas tak moc nezáleží, jsem jako ta bezbranná srna, a když bude střelec chtít, může každou chvíli znovu vystřelit. Tentokrát na mě.
V lese panuje prázdné ticho. I na ně si pamatuju –ten jediný zvuk, na který nikdy nezapomenu. Ticho mrazivé noci. Kromě kroků, které se ke mně rychle blíží, není slyšet ani cinkání ledových krystalů na větvích buků jako ještě před chvílí, když jsme lesem opatrně našlapovali.
Kdybych si pamatoval, na co jsem myslel v tu chvíli předtím, než lovec šíp vystřelil, co byla moje poslední myšlenka, než tenké jasanové dřevo s ostrou kovovou špičkou prolétlo zimní scenérií lesa a proniklo skrz dvojitou kůži. Mého oblečení a moji vlastní. Dostal se až na kost? Poznal bych to?
Nepamatuju si, na co jsem myslel. Kdyby to bylo důležité, nejspíš bych to nezapomněl. Stejně jako jsem nikdy nezapomněl na ten šok, na těch pár nekonečných vteřin, ve kterých moje tělo zastavilo rozlet vystřeleného šípu.
Ten, kdo ho vystřelil, se ke mně blíží. Pokouším se otočit, ale ramenem mi projede ostrá bolest, vystřelí mi až do hlavy. Snažím se nekřičet. Zatnu zuby a levou rukou nasměruju Anis okolo popraskaného keře bezu, abych k lovci stál tváří v tvář. I kdyby jen proto, abych si zachoval nějakou důstojnost.
Dlouhý lovecký plášť z kůže. Vysoká, hubená a téměř šlachovitá postava, přibližuje se ke mně velkými kroky.