kolo a jede k nejbližšímu telefonu. Byla tak nervózní, že místo jódu nalila zraněnému na ruku benzín. Zastřeleného muže mezitím přenesli na pozemek továrny. Měl na sobě sváteční oblek, košili a kravatu. Vypadalo to, jako by před chvílí někoho požádal o ruku... *** Zosia se vrátila domů. Odpoledne přišli četníci a vzali na stanici jejího otce, matku a sestru. Výslech vedli velitel četnictva v Porubě, poručík Pfeffernkorn a meister Futschik. Po výsleších se šli četníci podívat do továrny na tělo Emila Mulky. Pfeffernkorn mu z prstu sundal prstýnek a strčil si ho do kapsy. Röder vypověděl, že když se Pfeffernkorn Zosi zeptal, co ji přimělo k udání a proč s tím šla do vedlejší vesnice, odpověděla, že už konečně chtěla mít klid a že do Německé Lutyně šla proto, protože se znala s meistrem Nitschem. A že by stejně lidé u nich ve vesnici neměli vědět, že to nahlásila. *** Toho rána se Teofil Mulka vrátil z cihelny, kde pracoval jako hlídač, a šel spát, protože o synově smrti ještě nevěděl. Po několika hodinách ho rychvaldští četníci Hawran a Boj vytáhli z postele a zavedli do Polské Lutyně, do kůlny, kde se sušily hliněné hrnce. Tam mu ukázali tělo zabitého syna. Teofil hned nepochopil, na co se dívá. Ale bolestivá křeč mu svírala hrdlo stále víc, a současně mu v uších zněla Emilova slova, která často opakoval: „Pamatujte si, že se ke mně za žádných okolností nesmíte hlásit!“ A aniž by spustil oči z Emilových pootevřených úst, řekl: – Syn nebyl dlouho doma... nepoznávám ho... Nechali ho odejít. Kdyby ho v šopě drželi ještě chvíli, zoufalstvím by omdlel.
98