Jejda, hlavně ať se nedozví, že jsem ukradla psa. Táta štípl štafle, tak to jsme tedy vypečená rodinka. Musím se tomu smát, ale nenápadně... Lady do kožíšku. Na ukradené štafle naštěstí hned zapomněla. A potom se začala zlobit, že jí Němci pokazili rodný list. Ona se narodila v ruském Peterburgu a ne ve Schlüssenburgu a má vše přitom tak zapsané. „Eto normalno?“ ptá se, „oni idioty!“ Bábušce je už osmdesát dva let. Ten čas děsivě letí. Její čeština je legrační a pořád si plete slova. Teď už dost i zapomíná. Tuhle zapomněla, kam si chodí pro obědy, obešla celé město a skončila na poště. Pro důchod si je schopná dojít i několikrát za měsíc. Vždy se ráda dívá na válečné filmy s tátou. Pořád ale hubuje, že je tam „samy j muščina“. „Babi, tak to přece být musí, když válčí chlapi,“ směje se táta. Babička se ale nedá, chvíli sleduje děj bitvy a pak pronese hromovým hlasem: „Ja něnavižu Němčuraky! Vy tak gavaritě?“
Táta zbledne a hned ji napomíná: „Ježiš, babi, je tu holka, ‚Němčoury‘ se říká, víš?“ Mamka v kuchyni lomí rukama a klepe si na čelo. „Charašo,“ odtuší spokojeně bábuška a dál čeká, až bude hotový guláš. „Kak zavut tvoju sabačku?“ pronese, aby řeč nestála. „Nu vot, vazmi.“ Cpe Lady do tlamičky kostku cukru a než spolkne tu svoji, pátravě se podívá po mamince. Té už je teď jasné, že krabice kostkového cukru vydrží doma sotva týden, a raději mlčí.
97