Jejda, hlavně ať se nedozví, že jsem ukradla psa. Táta štípl štafle, tak to jsme tedy vypečená rodinka. Musím se tomu smát, ale nenápadně... Lady do kožíšku. Na ukradené štafle naštěstí hned zapomněla. A potom se začala zlobit, že jí Němci pokazili rodný list. Ona se narodila v ruském Peterburgu a ne ve Schlüssenburgu a má vše přitom tak zapsané. „Eto normalno?“ ptá se, „oni idioty!“ Bábušce je už osmdesát dva let. Ten čas děsivě letí. Její čeština je legrační a pořád si plete slova. Teď už dost i zapomíná. Tuhle zapomněla, kam si chodí pro obědy, obešla celé město a skončila na poště. Pro důchod si je schopná dojít i několikrát za měsíc. Vždy se ráda dívá na válečné filmy s tátou. Pořád ale hubuje, že je tam „samy j muščina“. „Babi, tak to přece být musí, když válčí chlapi,“ směje se táta. Babička se ale nedá, chvíli sleduje děj bitvy a pak pronese hromovým hlasem: „Ja něnavižu Němčuraky! Vy tak gavaritě?“
Táta zbledne a hned ji napomíná: „Ježiš, babi, je tu holka, ‚Němčoury‘ se říká, víš?“ Mamka v kuchyni lomí rukama a klepe si na čelo. „Charašo,“ odtuší spokojeně bábuška a dál čeká, až bude hotový guláš. „Kak zavut tvoju sabačku?“ pronese, aby řeč nestála. „Nu vot, vazmi.“ Cpe Lady do tlamičky kostku cukru a než spolkne tu svoji, pátravě se podívá po mamince. Té už je teď jasné, že krabice kostkového cukru vydrží doma sotva týden, a raději mlčí.
97
Jsou prázdniny, není Karel Dnes je 5. 7. 1980
Píši dnes už naposledy, spíš dokončuji. Už týden jsou prázdniny. Na vysvědčení jsem měla celkem ucházející známky, ale mohlo to být lepší. Mamině jsem řekla, že ji nenávidím. Vlastně si vše zasloužila. Je prostě strašná, pořád proti mně štve tátu a provokuje. Tak ho vyhecovala, že mě nakopl. Prý jsem drzá. Mám z ní nervy pryč. Tak Káju už nemám týden. Teď už budu psát, jen když ho potkám, anebo se s ním seznámím. Nebo s ním budu chodit. Ale to je mizivá naděje. Ten si teď o prázdninách užije. Jak mu říkal Rosťa: „První tejden pojedeme na čundr a ve vlaku nabalíme děvky!“ No, a co. Když na tohle má žaludek… To je zatím vše.
Maminka zlomila anténu
Dnes byl u nás doma pořádný malér. Sousedi museli mít tedy zážitek. Maminka si pouštěla kazeťák a stalo se to, co tátu dovedlo úplně k nepříčetnosti. Zlomila teleskopickou anténu na tátově „philipsce“! Hudba hrála a naši se o něčem dohadovali kolem dovolené. Vždy se totiž před odjezdem pohádají. A jak byla mamka rozčilená, dlaní se opřela o anténu, a jak ji chtěla zastrčit, ohnula ji. Už nešla narovnat ani zasunout. Táta křičel a začal ji honit kolem stolu. Jsem slušná holka, tak vám ani nebudu popisovat, co všechno na sebe křičeli. Vypadali jako jeden tátův obraz. Maminka utekla do kuchyně a vzala na tátu smeták. On se jí ho snažil vytrhnout z ruky, ale nechtěla ho pustit.
98
Najednou jí tím koštětem kroutil rukama a ona jemu. Chvíli to vypadalo, že tancují a tak jsem seděla a jen zírala, co bude. Pak už jsem ale nevydržela a začala jsem řvát: „Tati, nech ji! Vždyť je to jen pitomá anténa!“ Bála jsem se, že mamku uhodí nebo jí nějak ublíží. Vletěla jsem mezi ně a ten zpropadený smeták jsem jim vytrhla z rukou. Moc práce mi to nedalo, byli tak překvapení mým křikem, že ho pustili. Táta se nafoukl jak páv. Pronesl, že na dovolenou nejede, a stáhl se zase do své smrduté nory. S mamkou jsme se potom kombinačkami snažily tu anténu narovnat, ale docílily jsme akorát toho, že praskla úplně. A tohle se musí stát zrovna před odjezdem na moji milovanou podnikovou chatu, kde jsme jednou za rok. Ach jo. Mamku tohle fakt mrzelo, ale už se s tím nedalo nic dělat. Však je táta kutil a nějak si anténu spraví.
Poznala jsem Erika
9. 8. 1980 jsme vezli našeho tudora na opravu k Leitnerům, to jsou přátelé mých rodičů. Pan Leitner spravuje totiž auta. Po cestě jsem zahlídla Káju, jak se baví s nějakými lidmi. Ach jo! Jenom pár vteřin. A co je zvláštní, Erik má moji fotku vedle „magiče“. Paní Leitnerová řekla: „Nojo, Šárka, magneťák a fotky Beatlesáků, to je jeho.“ Tu fotku si vyprosila od mojí maminky a dala ji Erikovi. Vše je ale stejně na nic. On se se mnou vůbec nebaví. Jenom „ahoj“ a pár slov. To asi kvůli taťkovi. Ten pořád říká, že se mnou smí začít známost až od osmnácti. A on se chudák úplně bojí. Možná zná Káju, když bydlí kousek od něj a dozvěděl se od něj něco blbého. Tak je možná
99 Ukázka elektronické knihy