společnost ve Švýcarsku). Sám sebe přesvědčil, že „pokud ně kdo někdy vyžene Turky z Evropy, budou to Rusové“. Zatímco si představoval dobytou Konstantinopol jako nové hlavní měs to ruského impéria, žádal Její Veličenstvo o „povolení přijet a padnout k jejím nohám“, až bude sedět na „Mustafově trůnu“ na svém novém dvoře nad Bosporem. Pozorně sledoval Kateřinin vojenský postup a v dopi sech se jí ptal, zda „je také milenkou Taganrogu“. Roku 1769 jí napsal: „Madame, Vaše císařská Výsost mi svým zabíjením Turků dává nový život.“ Turci i muslimové obecně v té době zaujímali ve francouzské a britské imaginaci pozici zženšti lého a úpadkového národa. V roce 1772 napsal Voltaire pa rodii křížové výpravy, při níž by Kateřina „chytla Mustafu za uši a poslala jej zpět do Asie“. Litoval své nepohyblivosti: „Kéž bych Vám dokázal pomoci zabitím aspoň několika Turků.“ V jeho posledním dopisu z roku 1777 dosáhla jeho kvaziero tická obsese Kateřininou schopností zahnat zženštilé Turky svého zenitu: „Padám k Vašim nohám a křičím v agonii: ‚Allah, Allah, Catherine rezoul, Allah.‘“ Rousseau si ke Kateřině naopak samozřejmě vypěstoval od por – což bylo svého druhu jen pokračování jeho nepřátelství vůči Voltairovi, které pak ještě navíc obrátilo jeho pozornost k oběti „modernizujícího se“ Ruska, k Polákům. Nakonec to ale byla Kateřina sama, kdo své výhodné spojenectví s philosophes ukončil. Stejně jako většina evropských mocnářů se odvrátila od Velké francouzské revoluce, „nestvůrného dítěte zvrhlých a podvratných učení“, jak ji označovala. Zatímco po vzbuzovala monarchy Pruska a Rakouska, aby vyhladili „jako bínský mor“ v Paříži, anektovala velké kusy Polska pod zámin kou boje s jakobínstvím ve Varšavě. Polsko fakticky na více než sto let přestalo existovat a jeho vymazání z mapy umožnili právě osvícenští filozofové. Horlivá podpora, kterou philosophes prokazovali des potickým a imperialistickým modernizátorům v „necivili zovaných“ společnostech, záhy poukázala na skutečnost, že v jejich projektu lidské emancipace zeje takřka fatální rozpor. Philosophes považovali užití rozumu za nejlepší způsob k za jištění individuální autonomie; vnímali ho jako způsob, jak nedovolit, aby byl jejich život určován výhradně nahodilostmi 98
přírody a osudu a omezován náboženskou autoritou. Jenže, jak si bystře povšimnul Tocqueville, tito učenci ve svém od hodlání „přebudovat společnost své doby podle zcela nového plánu, jejž každý z nich načrtával řízen pouze schopnostmi svého rozumu“, dávali přednost abstraktním teoriím týkajícím se vlády a slepě jim důvěřovali. Protože žili v ohromné vzdálenosti od praxe, žádná zkušenost nemírnila zápal jejich povahy. Nic je nevarovalo před překážkami, které existující skutečnosti mohly postavit do cesty sebeužitečnějším reformám. Neměli nejmenší představu o ne bezpečích, která vždy doprovázejí i ty nejvíce žádoucí reformy. Dokonce o nich nic netušili, protože úplná absence jakékoli poli tické svobody způsobila, že svět veřejných záležitostí pro ně byl nejen málo známý, nýbrž zcela neviditelný. Nedělali v této oblasti nic a nemohli dokonce ani vidět, co zde dělají jiní.53
Takoví hýčkaní spisovatelé a umělci později ve 20. stole tí vložili své naděje o ideální společnosti do sovětských vůdců, kteří v jejich očích racionální plány a sociální inženýrství Pet ra Velikého obohacovali ještě o nadlidskou energii a pokroko vou rétoriku. Stalinovo Rusko, které ve třicátých letech bezo hledně vyhlazovalo své nábožné a zjevně zaostalé nepřátele, slovy historika Stephena Kotkina přerostlo v „typickou osví ceneckou utopii“. Ale už osvícenští philosophes svou slepou oddaností Kateřině ukázali, jak může rozum zdegenerovat do dogmatu a nových, agresivnějších forem nadvlády: autoritář ských státních struktur, násilné manipulace lidských záleži tostí shora dolů (často prezentované jako humanitární zájem) a lhostejnosti k utrpení. Trahison des clercs54 osvícenských philosophes Rousseau ovi pomohla odhalit celé schéma modernity, v němž moc nerovnoměrně proudí směrem k vzájemně propojené elitě, zejména potom k namyšleným vzdělancům, kteří aktivně pro hlubují společenské rozdíly doma, zatímco v zahraničí pěstují
53
Alexis de Tocqueville: Starý režim a revoluce, přel. Vladimír Jochmann a Adriena Borovičková, Praha: Academia 2003, s. 173–174 (upraveno).
54
Pozn. překl.: Odkaz na knihu Juliena Bendy Zrada vzdělanců.
99
fantazie o univerzální transformaci. Rousseau sám samozřej mě s osvícenským absolutismem mnoho času neztrácel. Navíc měl tu výhodu, že věděl, že věk mas na sebe už nenechá dlou ho čekat. „Blížíme se k době krize a ke století revolucí,“ napsal roku 1762 v Emilovi čili O výchově. „Pokládám za nemožné, aby velké evropské monarchie ještě delší dobu přežívaly.“55 Od mítal všechny podoby despotismu, osvícenského i jiného, ve jménu lidové sebevlády. Rousseau zahájil svou kariéru tím, že vyhlásil válku své mu vlastnímu kosmopolitnímu prostředí privilegií a bohat ství. Soustavně prohlašoval, že umělci a básníci, kteří splétají „věnce z květin, aby zakryli železné řetězy“, posilují zkaženost a útlak v nerovné společnosti. Ke stáru se usilovně snažil uká zat intelektuály coby netolerantní světské kněží, jejichž zdán livě univerzalistická filozofie je jen přestrojenou sektářskou ideologií. Tvrdil, že spisovatelé a intelektuálové jsou těmi nej většími oběťmi amour propre, protože ostatním lichotí, aby je oklamali, a poskytují literární a morální krytí nespravedlivým a mocným. Napomáhají prohlubovat nerovnosti i násilí a utr pení, které z nich pramení.
DOBRÁ (A VELMI PŘÍSNÁ) SPOLEČNOST Rousseau nezůstal u pouhého obviňování osvícenských filo zofů z toho, že vůbec nenapadají nespravedlivé společenské a ekonomické instituce, ač se ostentativně vymezují proti náboženské tyranii. Pokusil se také nastínit společenský řád, ve kterém by morálka, ctnost a lidský charakter byly pro po litiku důležitější než obchod a peníze. Příležitost k vytvoření vlastního projektu moderní Sparty mu poskytla Kateřinina válka proti Polákům. Zatímco Voltaire a mnoho jiných philosophes se Kateřiny a Fridricha, vládců rozdělujících Polsko, horlivě zastávali, Rousseau se rozhodl být poradcem jejich nepřátel, polských nacionalistů, kterým se říkalo konfedero vaní Poláci.
55
Jean-Jacques Rousseau: Emil čili O vychování, přel. Antonín Krecar, Praha: R. Promberger 1926, s. 229 (upraveno).
100 Ukázka elektronické knihy