společnost ve Švýcarsku). Sám sebe přesvědčil, že „pokud ně kdo někdy vyžene Turky z Evropy, budou to Rusové“. Zatímco si představoval dobytou Konstantinopol jako nové hlavní měs to ruského impéria, žádal Její Veličenstvo o „povolení přijet a padnout k jejím nohám“, až bude sedět na „Mustafově trůnu“ na svém novém dvoře nad Bosporem. Pozorně sledoval Kateřinin vojenský postup a v dopi sech se jí ptal, zda „je také milenkou Taganrogu“. Roku 1769 jí napsal: „Madame, Vaše císařská Výsost mi svým zabíjením Turků dává nový život.“ Turci i muslimové obecně v té době zaujímali ve francouzské a britské imaginaci pozici zženšti lého a úpadkového národa. V roce 1772 napsal Voltaire pa rodii křížové výpravy, při níž by Kateřina „chytla Mustafu za uši a poslala jej zpět do Asie“. Litoval své nepohyblivosti: „Kéž bych Vám dokázal pomoci zabitím aspoň několika Turků.“ V jeho posledním dopisu z roku 1777 dosáhla jeho kvaziero tická obsese Kateřininou schopností zahnat zženštilé Turky svého zenitu: „Padám k Vašim nohám a křičím v agonii: ‚Allah, Allah, Catherine rezoul, Allah.‘“ Rousseau si ke Kateřině naopak samozřejmě vypěstoval od por – což bylo svého druhu jen pokračování jeho nepřátelství vůči Voltairovi, které pak ještě navíc obrátilo jeho pozornost k oběti „modernizujícího se“ Ruska, k Polákům. Nakonec to ale byla Kateřina sama, kdo své výhodné spojenectví s philosophes ukončil. Stejně jako většina evropských mocnářů se odvrátila od Velké francouzské revoluce, „nestvůrného dítěte zvrhlých a podvratných učení“, jak ji označovala. Zatímco po vzbuzovala monarchy Pruska a Rakouska, aby vyhladili „jako bínský mor“ v Paříži, anektovala velké kusy Polska pod zámin kou boje s jakobínstvím ve Varšavě. Polsko fakticky na více než sto let přestalo existovat a jeho vymazání z mapy umožnili právě osvícenští filozofové. Horlivá podpora, kterou philosophes prokazovali des potickým a imperialistickým modernizátorům v „necivili zovaných“ společnostech, záhy poukázala na skutečnost, že v jejich projektu lidské emancipace zeje takřka fatální rozpor. Philosophes považovali užití rozumu za nejlepší způsob k za jištění individuální autonomie; vnímali ho jako způsob, jak nedovolit, aby byl jejich život určován výhradně nahodilostmi 98