tí vina–trest, není Goethovým vynálezem, jak chybně soudí Šafařík, tentýž motiv jsme mohli vidět např. už u Calderóna a jeho svatého Cypriána v Zázračném mágovi a předtím třeba v Rutebeufově raně středověkém miráklu o svatém Teofilovi z Adané. Faust také tradiční smlouvu s peklem,28 ač s tím omylem pracuje jako s hotovou věcí mezi desítkami jiných vykladačů i Josef Šafařík, vůbec neuzavře. Vytasí se s alternativní nabídkou,29 kdy v sázce je cosi tak abstraktního, jako pohyb ducha (abstraktum se špatně zpívá, proto tohle nepoužitelné abstraktum z Goetha nepřejímá, všimněme si, žádné z operních zpracování, na rozdíl od vděčného příběhu Markétky, jež přejímají všechna; kupodivu však totéž abstraktum přejímá Suchého pozoruhodná kabaretně-muzikálová faustiáda z roku 1982 v Semaforu). Sebejistý Faust už od předchozí scény (Před branou) ví, že dává do hry svou druhou duši, o níž čert nemá tušení, protože zná jen její obal, šat. A je to právě tahle nám už dobře známá Faustova druhá duše, onen Patočkův duch, který je duší duše, co z Fausta nakonec promluví a vyřkne osudovou větu sázky, citovanou z Goe tha do omrzení, bez valného pochopení kontextu, podobně jako odrhovačka o šedé teorii a zeleném stromu života.30
co goethovi ani šafařík nevezme Faustova a Mefistofelova sázka je ovšem oboustranná past. Faust u Goetha vyhraje jen zdánlivě. V učencově probouzejícím se gnostickém (sebe)vědomí, v jeho sázce na nezničitelnost duchovního pohybu je paradoxně zabudován i kus zhoubné mefistofelské pýchy a zaslepenosti (ne náhodou ho zaslepí Starost těsně před tím, když se v pátém dějství druhého dílu v budovatelské euforii pyšně domnívá prožívat svou „nejvyšší chvíli“). Právě tato pýcha, jak víme, patří k jednomu ze tří tradičních hříchů Faustů všech dob (superbia – pýcha, zpupnost). Tím se obloukem vracíme ke Karlu Kosíkovi: mefistofelské zlo nemizí, je zabudováno do základů díla, stává se jeho součástí. Tak je už ve scéně paktu z prvého dílu „zaděláno“ i na závěrečný konflikt dílu druhého, který musí u Goetha (u Goetha řady jízlivých proticírkevních jedovatostí, jimiž jsou oba díly Fausta jinak mefistofelsky posety) vposled „žehlit“ až katolická nebe28 29 30
Tradiční Mefistova nabídka u O. Fischera: „Zde poslušen chci býti tvého slova, / Bez dechu ve všem po vůli ti být. / Až onde shledáme se znova, mne ty máš stejným oplatit“ (J. W. Goethe, 1965, s. 72). Faust netradičně u K. Krause: „Přijde-li chvíle, kdy já řeknu: Vytrvej / Pak vyhrál jsi, pak do pout si mě dej... / Když někdy ustrnu, hned si mě zotroči, / já budu v službě dřít, a je mi jedno čí“ (J. W. Goethe, 1997, s. 188). V méně známé formuli u J. Bílého v Urfaustovi: „Jestli mě chvíle strhne k slovům. / Jsi tolik krásná, zůstaň stát, / pak spoutej si mě do okovů, / pak budu tvůj a zhynu rád!“ (J. W. Goethe, 2013). Právě z téhle floskule učiní Jiří Suchý ve zmíněném komorním muzikálu Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo náměstí 40 dramatický princip: kdykoli situace nadějně spěje k nějakému Faustovu slastnému sebeuspokojení, okamžitě děj drsně přeruší, a divákům se za to omluví.
98