tí vina–trest, není Goethovým vynálezem, jak chybně soudí Šafařík, tentýž motiv jsme mohli vidět např. už u Calderóna a jeho svatého Cypriána v Zázračném mágovi a předtím třeba v Rutebeufově raně středověkém miráklu o svatém Teofilovi z Adané. Faust také tradiční smlouvu s peklem,28 ač s tím omylem pracuje jako s hotovou věcí mezi desítkami jiných vykladačů i Josef Šafařík, vůbec neuzavře. Vytasí se s alternativní nabídkou,29 kdy v sázce je cosi tak abstraktního, jako pohyb ducha (abstraktum se špatně zpívá, proto tohle nepoužitelné abstraktum z Goetha nepřejímá, všimněme si, žádné z operních zpracování, na rozdíl od vděčného příběhu Markétky, jež přejímají všechna; kupodivu však totéž abstraktum přejímá Suchého pozoruhodná kabaretně-muzikálová faustiáda z roku 1982 v Semaforu). Sebejistý Faust už od předchozí scény (Před branou) ví, že dává do hry svou druhou duši, o níž čert nemá tušení, protože zná jen její obal, šat. A je to právě tahle nám už dobře známá Faustova druhá duše, onen Patočkův duch, který je duší duše, co z Fausta nakonec promluví a vyřkne osudovou větu sázky, citovanou z Goe tha do omrzení, bez valného pochopení kontextu, podobně jako odrhovačka o šedé teorii a zeleném stromu života.30
co goethovi ani šafařík nevezme Faustova a Mefistofelova sázka je ovšem oboustranná past. Faust u Goetha vyhraje jen zdánlivě. V učencově probouzejícím se gnostickém (sebe)vědomí, v jeho sázce na nezničitelnost duchovního pohybu je paradoxně zabudován i kus zhoubné mefistofelské pýchy a zaslepenosti (ne náhodou ho zaslepí Starost těsně před tím, když se v pátém dějství druhého dílu v budovatelské euforii pyšně domnívá prožívat svou „nejvyšší chvíli“). Právě tato pýcha, jak víme, patří k jednomu ze tří tradičních hříchů Faustů všech dob (superbia – pýcha, zpupnost). Tím se obloukem vracíme ke Karlu Kosíkovi: mefistofelské zlo nemizí, je zabudováno do základů díla, stává se jeho součástí. Tak je už ve scéně paktu z prvého dílu „zaděláno“ i na závěrečný konflikt dílu druhého, který musí u Goetha (u Goetha řady jízlivých proticírkevních jedovatostí, jimiž jsou oba díly Fausta jinak mefistofelsky posety) vposled „žehlit“ až katolická nebe28 29 30
Tradiční Mefistova nabídka u O. Fischera: „Zde poslušen chci býti tvého slova, / Bez dechu ve všem po vůli ti být. / Až onde shledáme se znova, mne ty máš stejným oplatit“ (J. W. Goethe, 1965, s. 72). Faust netradičně u K. Krause: „Přijde-li chvíle, kdy já řeknu: Vytrvej / Pak vyhrál jsi, pak do pout si mě dej... / Když někdy ustrnu, hned si mě zotroči, / já budu v službě dřít, a je mi jedno čí“ (J. W. Goethe, 1997, s. 188). V méně známé formuli u J. Bílého v Urfaustovi: „Jestli mě chvíle strhne k slovům. / Jsi tolik krásná, zůstaň stát, / pak spoutej si mě do okovů, / pak budu tvůj a zhynu rád!“ (J. W. Goethe, 2013). Právě z téhle floskule učiní Jiří Suchý ve zmíněném komorním muzikálu Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo náměstí 40 dramatický princip: kdykoli situace nadějně spěje k nějakému Faustovu slastnému sebeuspokojení, okamžitě děj drsně přeruší, a divákům se za to omluví.
98
sa, Šafaříkem opakovaně ironizovaný Himmelfahrt, u Goetha účastná pomoc (Mater Dorolosa) a účastná láska (Markéta) shůry. A proto tu nevývratně straší ona pro Šafaříka a jeho myšlení právem nepřijatelná scénická mašina, deus ex machina, likvidující statut tragédie. Položme si však otázku, co kdyby Šafařík pohlédl na Goethův příběh očima Markéty? I ona je přece dle Františka Tomáše Bratránka31 – stejně jako třeba Wagner, Duch země, Mefisto i Helena – jen jednou stránkou Faustovy duše. Mohl by pak i Šafařík tvrdit, že nejde o tragédii? Právě na Markétu, odmítnuvší v kritické chvíli laciné přechytračení osudu, tj. únik ze žaláře odpovědnosti a vlastního osobního ručení, můžeme totiž vztáhnout základní Šafaříkovu distinkci o dvou smrtích: i Markéta „skrze tragickou katarsi rozpoznává mezi smrtí-apelem a smrtí-ortelem“. Svou typickou smrtí-apelem naplňuje devizu, že „smrtí patří životu, sobě, ne moci“, a naplňuje Šafaříkův závěrečný mravní imperativ: „Proto ať z tvé smrti nikdy neprofituje moc.“32 To, že velký učenec a titán Faust musí ve finále zkrotle jít do učení právě k prosté, nestudované Markétě, má tedy svůj hlubší smysl, tato pointa je tvrdou lekcí, jíž ženská pokora a soucit (anima v nás) uštědřila mužské pýše (superbii). Jsou-li všechny klíčové postavy Goethovy dramatické básně, jak soudí Bratránek i Jung, de facto vizualizovanou projekcí (možností) Faustovy duše (Jung by možná řekl projekcí Faustových potlačených nevědomých představ), pak samotný závěr díla je možno označit za konečné vítězství animy (animy Fausta i animy světa) nad dosud vševládným, pustošivým duchem mužské stránky v nás, nad duchem našeho anima. Což, koneckonců, ač trochu neradi, musí přiznat i nejkritičtější odpůrci Goethova hrdiny obecně a Goethova dramatu zvlášť, Josefa Šafaříka nevyjímaje: „Noli me tangere – moment překonání sex-appealu jako promiskuitní životní dominanty, jako vize ‚Ježíšovy říše lidské identity‘, kam muž nemůže stoupat – bez ženy – sám: toto Goethovi už nikdo nevezme.“33
31 32 33
F. T. Bratránek, 1982. J. Šafařík, J. 1991, s. 618. Tamtéž.
99
8. faust a gnóze
Pravdou ducha je Bůh, lidská podstata je božská; negativní moc tohoto ducha je Mefisto... Tyto momenty představují protiklad, jehož sjednocením je lidský život. František Tomáš Bratránek Prázdnota nemá kořen... Tvoří díla zapomnění a strachu. Avšak to, co nemá kořen, nemá ani plod. Evangelium pravdy
Velikost Goethova Fausta pozná se mj. i podle toho, že toto dílo snese, jak se zdá, nekonečné množství interpretací. To, co platí o Goethovi, platí ovšem tím spíš obecně o faustovském mýtu. Tvrdil-li Heinrich Heine, že každý člověk by si měl, tak jako Goethe, napsat svého vlastního Fausta, pak tím spíš můžeme konstatovat, že každá doba (ideologie, směr) si zatím vždy svého Fausta našla. Faust už vydržel a ve zdraví přežil interpretaci ateistickou i křesťanskou, materialistickou i ezoterní, katolickou i hegeliánskou (obě nezapomenutelně spojil český augustinián František Tomáš Bratránek), budovatelskou i teosofickou (antroposofickou, steineriánskou),1 jungiánskou, existencialistickou, fenomenologickou, hlubinně ekologickou, povrchně postmoderní, surrealistickou i socrealistickou. To, že se do něho interpretačně „vešly“ – samozřejmě, za cenu mnohdy drastického zjednodušení – i obě hlavní totalitní 1
Česky vyšly péčí Anthroposofické společnosti v Písku např. tyto přednášky R. Steinera: Záhady v Goethově Faustu – exoterní; Záhady v Goethově Faustu – ezoterní; Goethovo tajné zjevení podané ezoterně; Od Paracelsa ke Goethovi. A o pět let později vydala Votobia Steinerův Duchovní výklad ke Goethovu Faustovi (Olomouc 2003).
100
Ukázka elektronické knihy