Kroky pouští (Ukázka, strana 99)

nikdo nemá rád. Vlastně ho mám občas i dnes.“ Lehce se zasmál a Amira zpozorněla, posadila se na postel a poslouchala. „Vždy jsem byl ten zvláštní, ten, co není jako ostatní,“ vyprávěl Edward se skloněnou hlavou, „možná je lepší v něčem nebýt jako ostatní. Každý chce vynikat, ale někdy chceš jen zapadnout a jít s davem. Bohužel, ne každý má to štěstí. Já ho neměl a pravděpodobně nikdy mít nebudu. Ale čím jsem starší, tím víc mi dochází, že není potřeba zapadnout úplně všude. Ono stačí najít si pár lidí, kteří tě budou brát takového, jaký jsi a nebudou se vysmívat tvému životu, zálibám, myšlenkám. Někoho takového najdeš téměř vždy, jen to většinou není hned. Chce to čas, někdy i celé roky, než potkáš pravou duši, která změní celý tvůj život.“ „Netušila jsem, že jsi něco takového zažíval,“ řekla Amira, kreslila prstem po zmačkaném povlečení a posunula se blíž k Edwardovi, takže kdyby otočil hlavu, díval by se jí přímo do očí. Cítila, že jsou s Edwardem na stejné lodi. Ani on neměl lehký život. Mohlo ji to napadnout. Celé dny seděl nad svou prací, a když měl jen maličkou chvilku volna, trávil čas nejraději sám. Tohle by nikdy nedělal, kdyby kolem sebe měl kopu přátel. V tomhle si byli podobní. Kdykoli mohli, utekli někam, kde je nikdo nerušil. Ale i tak na tom byl Edward lépe než ona. On měl kam jít a pár přátel kolem sebe rozhodně měl.

Chvilku oba mlčeli a jen vedle sebe seděli, než se Edward na Amiru otočil, usmál se, vzal do ruky pramen jejích vlasů a přehodil jí ho zpět na záda. Náhle mu došlo, že by ji takhle vůbec neměl vidět a trochu se zarazil. Ona však vypadala, že jí nic z toho nevadí, mlčela a klopila zrak. Kdyby Edward mohl, dal by vše za to, aby zjistil, co se jí honí hlavou. Takhle z její tváře nedokázal odhalit téměř nic a mohl se jen domnívat.

Amira se cítila zvláštně a nedokázala přesně popsat proč. Podívala se na jejich ruce, skoro se až dotýkaly. Chvilku se zasnila nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby se opravdu propojily. Jestli by se jí Edward hned vytrhl, nebo by si ji naopak přitáhnul k sobě a ona už by se nemusela trápit s tím, že je na všechno sama. Měla by přece jeho a mohla by mu povědět všechna svá trápení. A on by ji mohl držet za ruku a druhou hladit po vlasech. Ještě nikdy své kadeře cizímu muži neukázala.

Vždy si říkala, že kdyby tento okamžik nastal, tak se asi hanbou propadne. Nyní však žádný stud necítila. Nechtěla se schovávat pod šátek. Sebrala odvahu a podívala se Edwardovi zpříma do očí. Okamžitě se střetli pohledem a Amiru zaplavil pocit, že jí patří celý svět.

Edward se na Amiru zmateně usmál a nevěděl, co má dělat. Bál se pohnout, aby se náhodou nedotkli. Bylo to poprvé, co se ocitl v podobné situaci. Jeho bratři mu sice neustále vyprávěli o svých nočních výletech za milenkami přes půl domu, ale nikdy se mu ani slovem nezmínili, že by zažívali něco, jako zažíval Edward právě v tento moment. Nervózně začal pohledem těkat po místnosti, aby se přestal tak šíleně sladce usmívat. „Už bude dost pozdě, asi bych měl jít,“ řekl po chvíli překotně a vstal z postele, „dobrou noc Amiro. A netrap se s tím, co se dnes stalo. Nestojí ti to za tvé slzy.“

Amira téměř ihned pocítila prázdno vedle sebe a jen se dívala na Edwarda, jak odchází a chtěla ho ještě chvilku zdržet. „Počkej. Zůstaň tu prosím ještě chvilku.

Je mi s tebou hezky, jinak, než když musím být s ostatními.“ Edward se ještě přede dveřmi na chvilku zastavil, aby se zhluboka nadechl. „Amiro, myslím si, že to není ten nejmoudřejší nápad. Už je opravdu pozdě, určitě jsi unavená. Měla by sis odpočinout. Dobrou noc.“ Zabouchl za sebou dveře tak silně, až Amira polekaně nadskočila.

Na chodbě se opřel o dveře a pokoušel si sám srovnat v hlavě, co se právě stalo.

Byl by přemýšlel ještě déle, kdyby ho nevyrušil pobavený smích jeho bratra Fredericka a rozverný hlas mladé služky. Vyběhli spolu po schodech a už na chodbě se téměř svlékali z oblečení. Edward nad svým bratrem jen zavrtěl hlavou.

Připadalo mu odporné, jak se snaží dostat služce pod šaty, zatímco jeho manželka spí o pár metrů dál. „Myslím si, že byste si měli najít místo, kde budete mít víc soukromí,“ řekl jim suše „snad nechcete vzbudit celý dům.“ Frederick, zaměstnaný líbáním a osaháváním mladé služky, se na bratra pobaveně podíval. „Tak pardon, že jsme tě vyrušili. Ale vidím, že ty ses taky rozhodl udělat si příjemný večer. Tohle je pokoj té tvé princezny, ne? No to bych do vás dvou neřekl, že tady potom budeš stát takhle zničený. Ale neboj se, nic neřeknu, stejně jako ty nikomu nepovíš o nás dvou. Beatrice by zuřila. Vždyť ji znáš.“ Edward se ani nestačil nadechnout k odpovědi a Frederick byl už i se služkou v nějakém pokoji. Z něj slyšel smích a další zvuky, které rozhodně neměl v úmyslu poslouchat. Znechuceně odešel a ještě naposledy se podíval za sebe a hluboce si povzdechl.

Kapitola XVI. Amira ani další den téměř nevyšla ze svého pokoje, pouze sešla do jídelny na jídlo a s nikým nepromluvila, ačkoliv se ji Veronica neustále pokoušela zapojit do hovoru. Bylo to marné. Amira buď dělala, že nerozumí, nebo vůbec neodpovídala. Veronica za ní mohla chodit několikrát za den, ale pokaždé se vracela s nepořízenou a všem bylo jasné, že s nimi Amira nechce nic mít. Zejména Veronica její nezájem těžce nesla, Amira jí připomínala její zesnulou sestru Elisabeth. Navíc, Jackie se pořád se na ni vyptával a vyprávěl tetě Veronice, že si tuhle novou tetu oblíbil. Ani to však Amiru neobměkčilo, dál se zavírala u sebe v pokoji, odpočítávala dny do odjezdu a za svou největší oběť považovala to, že souhlasila s přípravou pozvánek na velikonoční sbírání vajíček. Přece jen v hloubi duše musela uznat, že Veronica, která ji o pomoc požádala, jí vlastně neprovedla nic špatného, a že je na ni zbytečně nevrlá.

Příprava velikonočních pozvánek se táhla. Veronica a Amira seděly ve Veroničině předpokoji a na bílém stolku ležela spousta pozvánek s obrázky zajíčků, kuřátek a vajíček. Amira si je prohlížela z každé strany. „Líbí se ti?“ usmála se Veronica a připravovala obálky. „Ještě dnes je necháme roznést. Aspoň se děti na chvilku zabaví. A Jackie mi říkal, že tě má moc rád.“ Veronica doufala, že zmínka o Jackiem probudí Amiru k hovoru a nespletla se. „Jackie je moc milý chlapec a je velmi šikovný,“ promluvila konečně Amira a dala se do krasopisného nadepisování pozvánek. Veronica jí nakoukla přes rameno. Už od Edwarda slyšela, že Amira píše krásně, ale teď se o tom přesvědčila na vlastní oči. „Máš krásné písmo,“ zalichotila jí Veronica znepokojená tím, jak se Amira vyjadřuje. Předtím na ni klidně začala hovořit arabsky, a dokonce se občas snažila i mluvit pomalu, myslela si, že jí tak Veronica lépe porozumí.

Amiru potěšilo, že se Veronice její písmo líbí a pomalu začínala tát. Většinou nevydržela naštvaná příliš dlouho a za ten den, co s nikým kromě Edwarda nemluvila, začala pociťovat osamělost. Přece jen, Edward trávil většinu času s bratry nebo otcem a na ni neměl tolik času. Zrovna je slyšela ze zahrady, kopali si s míčem společně s dětmi. Náhle si však vzpomněla na to, že se jí Veronica ten večer před Beatrice nijak nezastala a její nabídka k usmíření se ihned rozplynula.

Amira se zatvrdila v tom, že sice může Veronice s něčím pomoct, ale rozhodně se z nich přítelkyně nestanou.

I zbytek velikonočních dní trávila Amira zavřená u sebe v pokoji. Jeden den odpoledne sice pozorovala kopu dětí, jak hledají barevná vajíčka, avšak ani ten pohled ji nepřiměl sejít dolů, i když ji o to Veronica úpěnlivě prosila. Ze zoufalství se dokonce radila i s Edwardem. Ovšem ten také nevěděl, jak Amiru přemluvit.

Chápal ji, Beatrice ji přede všemi ohromně ponížila, což byla pro Amiru poslední kapka. Když se jí ptal, co by pro ni ostatní mohli udělat, mlčela, nebo dělala, že neslyší.

Ukázka elektronické knihy