POTKÁ SE PERSKÝ PRINC A RABÍN V ČESKOSLOVENSKU Ondřej Nezbeda
Na úvod přiznání a jedno bibliografické upřesnění — Stříbrný kouzelník nám v re‑ flexi loňské české prózy unikl, v tiráži navíc nese vročení 2022 (vyšel ovšem až na jaře dalšího roku). Přesto má smysl se k němu i s takovým zpožděním vracet. Jindřich Mann totiž ve své třetí próze dospěl k oso‑ bitě sarkastickému, manýristickému stylu, který v současné české literatuře téměř nemá obdoby. Jistou příbuznost bychom snad vzdáleně mohli vysledovat u Jiřího Kratochvila, se kterým Mann sdílí cit pro absurditu, groteskní humor, překvapivé, až magické zápletky a také nespolehlivé vypravěče. Ti jsou ve Stříbrném kouzelníkovi hned dva, jde totiž o dvojromán. Spojitostí mezi oběma jeho částmi je víc, třeba motiv dívky s fialovýma očima nebo emigrace, tou ústřední je ale Stříbrný kouzelník nebo přesněji herec René Zahradník, jenž kdysi postavu ztvárnil ve stejnojmenném filmu. Ve skutečném životě je jeho role ovšem zlá, až odporná. Svým jednáním vstoupí do života dvou mužů, kterým přehodí výhybku osudu tak, až oba v kaskádě dobrodružných náhod a eskapád skončí v exilu. Prvním z nich je židovský mladík Tomáš Goldfarb, který přežije druhou svě‑ tovou válku, spadeno na něj má ale kvůli aktivitám jeho otce i komunistický režim, a tak je nucen ze země prchnout. Téměř kafkovsky přitom působí scéna, v níž jako náhodný řidič autobusu nakládá agenty Státní bezpečnosti a cestou zjišťuje, že je‑ dou zatknout právě jeho. Díky mazanosti a štěstí se však vyhýbá této i každé další nástraze a jeho groteskní úprk za hranice připomíná vyprávění barona Prášila, který se dokázal vytáhnout z bažiny za vlastní vlasy i s koněm. Ostatně o svém životě vypráví už jako stařec v převleku rabína, když se po mnoha letech setkává v Izraeli se spisovatelem, jemuž příběh svěřuje. Je to sice občas překombinované a únavné, humor a napětí jednotlivých scén ale vždy nakonec vyprávění popoženou dopředu. Třeba už jen kvůli zvědavosti, zda se autorovi povede všechny ty vedlejší
96
odbočky, smyčky a srandičky splést smysluplně dohromady. Pořád také musíme mít na paměti, že vypravěčem první části je majitel obchodu s převleky, jehož podsta‑ tou je nedržet se skutečnosti, ale různě ji zdobit, zahalovat a maskovat. Občas tak jeho vyprávění může upadat do manýrismu a stylistických kejklí, nelze však popřít, že všechny ty až zázračné události k jeho nevyzpytatelné postavě ústrojně patří. V druhém dílu pak za hranice prchá Jindřich Bihály, syn ředitele státních cirkusů. Jeho příběh už je stylisticky klidnější a co se týče divokosti zápletek uměřenější. Důvodem k útěku je ztráta první lásky, Sofie, oné dívky s fialovýma očima, která po sovětské invazi odjela do Francie. Za Jindřichovým útěkem ovšem stojí i náhlý nápad při jedné pijatyce ve východním Berlíně, kde se hrdina — jak jinak než shodou náhod — ocitne. Po tyči na sušení prádla se dostává na druhou
Jindřich Mann Stříbrný kouzelník Labyrint, Praha 2022 285 stran
stranu Zdi, s touhou a plánem spatřit tamní zoo a zhlédnout striptýz. Všechno se však zvrtne, když se seznámí se sympatickou par‑ tičkou, která ho přijme mezi sebe, ostatně na Západě začíná sexuální a kulturní revoluce, a tak není proč a za čím se vracet. K pohádkovému konci ve stylu celé prózy patří, že se Jindřichovi podaří za železnou oponou zůstat s íránským diplomatickým pasem, díky němuž ho odpovědné úřady považují za perského prince. Stříbrný kouzelník je knihou, v níž Jindřich Mann skutečně stylisticky i kompozičně čaruje. Jeho vypravěč‑ ské gurmánství připomíná v záplavě literárně‑publicistické UHO rafinovanou a přebujelou hostinu, kde se mísí poe‑ tické s thrillerem a groteska s cynickou tragédií. V tom by si ostatně mohl podat ruku ještě s jedním současným auto‑ rem — Petrem Stančíkem. Podobně jako u něj je i z Mannovy prózy cítit, že nechce svou imaginaci krotit, že je mu líto jakkoli ztřeštěný nápad opustit a všechno umně vykládá na stůl. Má to ovšem své konsekvence. Jen málokdy zpod té grotesky a absur‑ dity prosákne vážnější tón nebo historické pozadí, které by příběhu dodaly závažnější a významuplný kontrapunkt. Chybí tu změna nálady, tónu. Všechno je tu tak lehké, až to ztrácí váhu. Jindřich Mann vypráví šťavnatě, ale jednotlivé příchutě se po chvíli ztrácejí v přebujelé instrumen‑ taci. Až příliš velký důraz leží na metodě vyprávění, kterou pro sebe autor objevil a jíž také až příliš podléhá. Zároveň je však jasné, že právě o to mu jde. Nechce podávat existenciální ani historická svědectví. Pro české čtenáře sice může být objevný třeba obraz života v Západním Berlíně, pro něj je ale podstatný spíše jako absurdní kulisa, z níž čerpá další a další zápletky pro své pikareskní, švejkovské hrdiny. Ty ostatně zbavuje psychologie — zvratům svého osudu se samozřejmě a s vtipem přizpůsobují. Možná právě to je jeden z možných významů, který Jindřich Mann do své originální prózy začaroval. ●
Recenze