jodi lynn andersonová
vydaly dál. Čím hlouběji do obydleného světa se dostáváme, tím je nám jasnější, že pro každého, koho míjíme, jsme neviditelné. Nevidí nás děti procházející lesem ani ženy nesoucí otepi dřeva, které míjíme. O naší přítomnosti vědí jen zvířata a duchové, veverky, které nám uhýbají z cesty, a psi, kteří nastražují uši smě‑ rem k nám. Jíme pod korunou dubu. „Takové to musí být, když jsi duch,“ říkám Germ. „Jsme tady, ale nejsme. Jsme skutečné, ale nepatříme sem.“ Při chůzi o tom přemýšlím a Aria pečlivě sleduje čarodějnic‑ kou stezku, po které jdeme: lidé, které cestou potkáváme, dělají věci, které se nedělají už stovky let. Žijí životy, které skončily dávno před mým narozením. A přesto se všechny tyto ztracené okamžiky stále dějí – díky Moři věčnosti. Donutí mě to vzpomenout si na otce. Zemřel, ale to se stalo také v minulosti, a myslím si, že ve skutečnosti vůbec není mrtvý. Někde žije a dělá stejné věci, které dělával, pořád a pořád. Kdybych ho tak našla včas, mohla bych vidět všechny ty podrobnosti, které mi nikdo nedokáže říct: jak vypadá jeho tvář, když se směje, jak zní jeho hlas, když mluví nebo zpívá, jak voní… Přesně tyhle věci byste chtěli vědět o svém tátovi, kterého jste nikdy nepotkali. „Rosie!“ zašeptá Aria. Já vím, zasnila jsem se. Ztlumím úroveň vhledu, jak jen nej‑ lépe umím, a rozhlédnu se kolem. Znovu se stmívá a já vidím, že zatímco moje mysl byla někde jinde, dorazily jsme na okraj Salemu. Obyčejné, ale hezké cihlové budovy se před námi seřa‑ zují do řad, které se vzájemně protínají, a v jejich dveřích se mihotají lucerny. Vidíme silné tažné koně přivázané ke sloupům, potemnělé obchody, jednoho duchovního, který spěchá ke stavbě, co vypadá jako soudní budova.
• 98 •