jodi lynn andersonová
vydaly dál. Čím hlouběji do obydleného světa se dostáváme, tím je nám jasnější, že pro každého, koho míjíme, jsme neviditelné. Nevidí nás děti procházející lesem ani ženy nesoucí otepi dřeva, které míjíme. O naší přítomnosti vědí jen zvířata a duchové, veverky, které nám uhýbají z cesty, a psi, kteří nastražují uši smě‑ rem k nám. Jíme pod korunou dubu. „Takové to musí být, když jsi duch,“ říkám Germ. „Jsme tady, ale nejsme. Jsme skutečné, ale nepatříme sem.“ Při chůzi o tom přemýšlím a Aria pečlivě sleduje čarodějnic‑ kou stezku, po které jdeme: lidé, které cestou potkáváme, dělají věci, které se nedělají už stovky let. Žijí životy, které skončily dávno před mým narozením. A přesto se všechny tyto ztracené okamžiky stále dějí – díky Moři věčnosti. Donutí mě to vzpomenout si na otce. Zemřel, ale to se stalo také v minulosti, a myslím si, že ve skutečnosti vůbec není mrtvý. Někde žije a dělá stejné věci, které dělával, pořád a pořád. Kdybych ho tak našla včas, mohla bych vidět všechny ty podrobnosti, které mi nikdo nedokáže říct: jak vypadá jeho tvář, když se směje, jak zní jeho hlas, když mluví nebo zpívá, jak voní… Přesně tyhle věci byste chtěli vědět o svém tátovi, kterého jste nikdy nepotkali. „Rosie!“ zašeptá Aria. Já vím, zasnila jsem se. Ztlumím úroveň vhledu, jak jen nej‑ lépe umím, a rozhlédnu se kolem. Znovu se stmívá a já vidím, že zatímco moje mysl byla někde jinde, dorazily jsme na okraj Salemu. Obyčejné, ale hezké cihlové budovy se před námi seřa‑ zují do řad, které se vzájemně protínají, a v jejich dveřích se mihotají lucerny. Vidíme silné tažné koně přivázané ke sloupům, potemnělé obchody, jednoho duchovního, který spěchá ke stavbě, co vypadá jako soudní budova.
• 98 •
• Moře věčnosti • Ale na toto mě Aria upozornit nechtěla. Po silnici před námi se šourá nějaký tvor. Je to chameleón, zelený a světlý… a tady v Massachusetts nemá vůbec co dělat. Večer je tak akorát tmavý, abychom viděly jeho přízračnou záři. Srdce se mi rychle rozbuší; není možné splést si duhový třpyt čarodějcova familiára s jakoukoli jinou září. Tvor si nás vůbec nevšímá, což znamená přinejmenším to, že se dokážeme ztlumit. Snažím se vzpomenout si, kterému čarodějci chameleóni patří. Měla bych to vědět, protože jsem Průvodce lovkyně čarodějců četla asi tak miliónkrát. Ale jsem tak nervózní, že si podobu a jméno toho čarodějce nedovedu vybavit. Zdá se, že Aria je na tom stejně. Stvoření se odplazí na okraj cesty do trávy. Na vrcholku malé vyvýšeniny se k němu přidají další dva takoví a pak spolu zmizí na druhém konci pole. „Ve městě by mělo být víc lidí. Kde jsou všichni?“ zeptá se neklidně Germ. „To nevím,“ odpoví Aria, „ale ti chameleóni tu měli nějaký úkol.“ Zadíváme se směrem, kterým se vydali. Ty čarodějnické stopy vedou opačným směrem, přes město a ven na druhou stranu. Ale máme pocit, že chceme‑li toho čarodějce najít, měly bychom jít za jeho zvířaty. Alespoň se Zlodějkou vzpomínek to takhle fungovalo. S obavami se podívám na své přesýpací hodiny. Číslo dvacet už úplně vybledlo a na jeho místě je teď devatenáctka. Uplynulo něco málo přes dvacet čtyři hodin od našeho přistání. Na chyby nemáme čas. „Pojďme za těmi chameleóny, abychom zjistily, kam mají namířeno,“ navrhnu. „Jen pár minut.“
• 99 •
jodi lynn andersonová
Máme větší štěstí, než jsme čekaly. O pět minut později ty chybějící lidi najdeme a tu čarodějnici taky – všichni stojí na břehu řeky. Čarodějnice byla zajata a má být utopena. Zcela nepozorovaně proklouzneme až dozadu k houfu místních, shromážděných na břehu. V čele davu stojí přísný muž s kyselým a zamračeným výrazem a bílou kudrnatou parukou, možná nějaký soudce (vzpomínám si, že to slovo pan Dubois použil). Po obou jeho stranách jsou do hlíny zasa‑ zeny pochodně, které osvětlují scénu. Zalapám po dechu, když vidím, jak mu z rukávu vylézá chameleón, sjíždí mu po noze dolů a běží pryč, zářící štěstím nad tím, co mu ukradl. Už je očarovaný, uvědomím si. Dav se trochu zavlní a já si konečně všimnu, že člověk, na kterého se soustředí veškerá pozornost davu, není muž v paruce, ale malá žena s nedbale ostříhanými vlasy po jeho levici. Stojí na břehu řeky a po její pravé i levé straně stojí dva muži, kteří ji pevně drží za ruce. Žena se vzdorně dívá do davu. Muž v paruce směrem k ní gestikuluje a hlasitě mluví. Znám ten výraz, který vidím na jeho tváři. Mívala ho moje matka, když byla očarovaná jako teď on: jako by byl tady, ale zároveň daleko. „Vážení, dnes večer jsme tu proto, abychom vykonali rozsudek, který byl vynesen nad touto zapřisáhlou čarodějnicí na základě svědectví našich dobrých občanů v tomto roce Páně 1692. Tímto dosvědčujeme, že tato čarodějnice proklela naši úrodu a způso‑ bila její zkázu, napadla soudce krajně rouhavými slovy a srdce bohabojných občanů tohoto města naplnila hrůzou.“ Dav začíná šumět a já pozoruju tu ženu, jejíž vzdorovitý výraz začíná ustupovat strachu. Neodpovídá žádné z kreseb v mé knize; je drobná a bledá, rozcuchaná a napjatá. Moc se neliší ode mne a rozhodně nevypadá děsivě. Ovšem matka čerpala z pověstí
• 100 • Ukázka elektronické knihy