Životní příběh striptérky (Ukázka, strana 99)

výslech, kde jsme byli, jak dlouho jsme tam byli, proč pouze na pár hodin a chtěli vidět co jsme nakoupili. Ukázala jsem jim soupravičku pro miminko, na které stále byla cenovka a účet o zaplacení. Celní kontrola nás nechala vystoupit z auta a vše prohledávala. Pod zadní částí sedačky spolujezdce našli celníci dva zabalené telefony, o kterých jsem nevěděla ani já, ani Filip. Ti pitomci je tam nechali. Celníci nás odvedli dovnitř do kanceláře a rozdělili nás. Začali nás vyslýchat a já byla v koncích. Policajti na mně řvali, že jsme u nich v Německu byli krást, že na naše auto přesně čekali. Prý jim byla nahlášena naše státní poznávací značka i s popisem auta, protože kluky někdo viděl krást a nastupovat do našeho auta a ten nahlásil policii veškeré informace. Já jsem stále tvrdila, že o ničem takovém nevím, že jsem v Německu byla pouze nakoupit na miminko a oni na mně opět křičeli, že na nákupy k nim se nejezdí pouze pro jednu věc. Musela jsem podstoupit i osobní prohlídku, při které jsem byla donucena svléknout se do naha. Přišla asi 100 kilová policajtka, která mě prohlížela všude a když mi chtěla sahat do konečníku a dělohy, tak už jsem začala křičet já, jestli si ze mně dělají srandu, že zboží, které našli není moje, že nemají jediný důkaz o tom, že bych já osobně cokoliv odcizila a že na sebe více nenechám sahat, protože asi všichni musí vidět, že jsem těhotná.

Oni mi řekli, že mě obviní z toho, že jsem těm klukům dělala záda a kryla jsem je, aby oni mohli krást. Věděla jsem velice dobře, že do obchodu i z obchodu jsme šli odděleně a oni byli úplně v jiném patře než já. Drželi mě pět hodin, nahá jsem v místnosti bez ničeho byla držená 2 hodiny. Nedostala jsem ani vodu a na toaletu jsem také nesměla. Když mi dovolili se obléknout a dovedli mě zpět do 98

kanceláře, tak jsem viděla na stole vysypanou celou moji kabelku.

Velký problém jim dělaly moje vitamíny, které jsem jedla celé těhotenství. Řekli mi, že je musí poslat na rozbor, jestli to nejsou drogy a soupravičku pro miminko mi sebrali, včetně asi 220 marek a dvou tisíc Kč.

Když jsem vyšla ven, Filip už tam stál. Nasedli jsme do auta a jeli domů. V autě jsme se strašně pohádali, protože já byla přesvědčená, že on o telefonech v autě věděl, přičemž on tvrdil, že ne. Řekl mi, že ho to mrzí, ale že s takovým rizikem jsem měla počítat, že to byl můj nápad, jet také. Z hranic jsme jeli rovnou do hospody, kam celá ta podařená parta chodila a kde na nás všichni čekali. Když jsme vešli dovnitř, tak všichni začali tleskat a pískat a Filip se tomu strašně smál.

Já si přišla trapně a poníženě. Nechtěla jsem nikomu říkat a řešit, co vše se na hranicích odehrálo, ale Filip jim to jako zábavnou historku vše převyprávěl sám. Jeden z těch kluků, který se přiznal, že v autě telefony nechal úmyslně, protože měl strach, že ho chytí, a to z důvodu, že už byl několikrát trestaný za krádeže, se všemu strašně smál. Já mu řekla, že je neskutečný čůrák, na což on mi odpověděl, že on sám ještě větší píču nepotkal. Můj reflex v té chvíli byl takový, že jsem vzala ten velký hospodský popelník plný vajglů a hodila jsem mu ho na hlavu. V tu chvíli se v celé hospodě začal prát každý s každým.

Vím jen, že mě Filip nějakým způsobem dostal ven z hospody, kde už lítaly vzduchem i židle. O této hromadné rvačce se povídalo ještě hodně dlouho.

99

KAPITOLA TŘETÍ: DRUHÁ SVATBA, SYN PAVEL A MÁ SÍLA JAKO SVOBODNÉ MATKY

Já ani Filip jsme neuvažovali o svatbě. Vlastně si nepamatuji, kdo s tím přišel, nebo jaký byl popud, ale na konci sedmého měsíce těhotenství jsme se vzali. Šaty mi ušila, ze zbytků látek, moje teta Jana a svatbu jsme měli v Litvínově na Mlíkárně, kde nás obsluhovala teta Dáša. Kapelu jsme měli od jejího manžela, mého strejdy Tibora, který v ní hrál na bicí a zpíval vokály. Moje máma přijela z Německa pouze na otočku. Protože jsme neměli žádné peníze a po mojí mámě jsme převzali podnájem, který byl o dva tisíce korun dražší než garsonka a můj jediný příjem byl rodičovský příspěvek, který jsem stále pobírala na Marka, tak jsem zatlačila na Filipa, aby si našel pořádnou práci.

Problém byl ten, že Filip nebyl ten typ, který by se někde nechal zaměstnat a do práce chodil přesně tak, jak by mu bylo přikázáno.

Vzal si tedy auto na splátky, udělal si licenci a začal taxikařit. Vypadalo to, že ho to i baví, ale vracel se domů s tím, že na Litvínovsku, kde mohl taxikařit, nejsou přes týden vůbec kšefty a o víkendech bylo na ulici zase tolik taxikářů, že se všichni nemohli na tak malém městě uživit.

Od naší svatby Filip domů nepřinesl žádné peníze a já se dozvěděla, že místo toho, aby jezdil a vydělával, tak celé dny a noci seděl v hospodě, kde hrál automaty a chlastal. Já jsem byla úplně bez peněz, neměla jsem peníze na jídlo, ani pro sebe, natož pro Marečka.

100 Ukázka elektronické knihy