98
Michal Zmítko
Ondřejova slova naznačovala téměř nemyslitelné. Michael pochopil. „Ten, kdo ho vzal, musel vědět, že na tom meči otec pracuje. Ale otec to řekl jenom mně a mé matce,“ zapochyboval. „Od koho by to tedy dotyčný věděl?“ „To netuším,“ rozhlédl se Ondřej po místnosti a ztišil hlas, „ale určitě od někoho, kdo tvého otce znal!“ „Kolika lidem z Přelouče můžeš skutečně věřit, Ondřeji?“ Michael vystoupal do prvního patra rychty a zaklepal na dveře. Pak vešel dovnitř. Uprostřed prosté místnosti, obklopené různým nábytkem, seděl za dubovým stolem rychtář Tobiáš. Vzhlédl od listin, rychle vstal a vydal se mu vstříc. „Michaeli, vítej,“ stiskl mu pravici, „je mi to moc líto, posaď se, prosím,“ vyzval ho a ukázal na židli u stolu. Michael přikývl. „Přišel jsem hlavně ve věci svých rodičů,“ začal, ale Tobiáš ho přerušil. „Jsme připraveni ti ve všem vyhovět a pomoci, jak jenom můžeme. Jako rychtář Přelouče jsem měl tu smutnou povinnost zařídit nezbytné náležitosti. Tví rodiče jsou zatím uloženi v kryptě pod kostelem, ale brzy budou navždy odpočívat na hřbitově vedle sebe, ve stínu toho dubu.“ „Díky za všechno,“ odpověděl Michael. „Co jsem dlužen?“ Rychtářův pohled krátce sklouzl z Michaelovy tváře k listinám, načež znovu vzhlédl. „Ty nejsi dlužen nic,“ zatahal si jemně za šedivou bradku. Michael se v židli napřímil. „Ale?“ „Jak bych to nejlépe…,“ rozvalil se rychtář v židli a jeho pohled se propaloval do Michaelovy tváře. „Tvůj otec po sobě zanechal velké dluhy.“ „Dluhy?“ Michael se zamračil. „Nesmysl, tomu nevěřím.“ Rychtář se sklonil pod stůl a vytáhl tlustou knihu. „Věděl jsem, že mi nebudeš věřit,“ vydechl s námahou a otevřel knihu na určené straně. Otočil ji na stole tak, aby z ní Michael mohl číst.
Meč pro krále
99
Michael se zahleděl do účtů. Přesný soupis věcí, nákup majetku, materiálu, nového koně. Na všechno byla městem poskytnuta půjčka. Vše bylo pečlivě vyčísleno. Ať počítal čísla, jak chtěl, všechno sedělo. Otráveně odsunul knihu a zaklonil se v židli. Přejel si dlaní přes obličej. Suma, která se hrbila pod součtovou čarou, byla veliká. Nikdy by ji nedokázal zaplatit. Myšlenky se mu rozběhly do všech směrů. „Jak jsi právě viděl, čísla mluví jasně,“ promluvil rozvážně rychtář a jeho oči ho uhrančivě propalovaly. „Matyáš městu hodně dlužil. Dokážeš tu částku vyrovnat?“ Michael odevzdaně zavrtěl hlavou. „Potom,“ zavřel rychtář s hlasitým bouchnutím účetní knihu, „veškerý majetek tvých rodičů propadá Přelouči. Samozřejmě víš, že kovárna patří městu. Tvůj otec ji měl pouze pronajatou.“ Michael přikývl. „Takže nemám ani kde bydlet.“ „Pochopil jsi to celkem rychle.“ „Jsem kovář, mohu otce nahradit. Na hradě jsem se vyučil i dovednosti mečíře,“ nabídl rychtáři své služby. „Není třeba.“ Michaela se zmocnilo překvapení. „Město nepotřebuje kovářské služby? Opravit sekery, nářadí, kovat koně?“ „To místo se samozřejmě obsadí,“ přikývl rychtář a doslova se mu vysmíval do obličeje. „Rozumím,“ zavrčel Michael. „Máte to pro někoho jiného.“ „Tak jest, synu.“ „Dobrá,“ zachmuřil se mladý muž. „Mohu ve městě aspoň založit mečířskou dílnu?“ svitla mu malá naděje. „Myslím, že to není potřeba, Michaeli,“ zavrtěl hlavou rychtář. „Krom toho nemáš žádný majetek, abys něco mohl vůbec začínat. Navíc, jak vidíš z čísel, tvůj otec nebyl zrovna schopný hospodařit s penězi. Napůjčoval si od města horentní sumy, aniž by je dokázal splatit. Nemohu očekávat, že budeš jiný.“
100
Michal Zmítko
Michaela se zmocnil vztek. „Ta čísla jsou divná. Kde je ten pořízený kůň? Proč by otec kupoval tolik uhlí? A kde to uhlí je? Byl jsem v kovárně. Nikde tam není větší než právě potřebná zásoba!“ „Jak jsem řekl, mladíku, čísla mluví jasně,“ odpověděl samolibě rychtář. „Nemáš mi co nabídnout!“ „Nelíbí se mi to!“ vyskočil Michael ze židle. Rukama se zapřel o desku stolu a pohlédl rychtáři zblízka do obličeje. „Něco s těmi čísly je špatně!“ zasyčel. „Obviňuješ mne snad?“ zbrunátněl rychtář. „Nevěřím, že se otec takhle zadlužil!“ „Takový je fakt, Michaeli!“ „Podle mě je to podvod!“ „Dokaž to, nebo jdi!“ „Zjistím, jak to skutečně bylo, rychtáři,“ procedil skrz zuby Michael. „Není co,“ zavrtěl hlavou radní a pohlédl mu odhodlaně do očí. Michael v nich zahlédl jakýsi náznak triumfu. Beze slova se narovnal a počastoval rychtáře pohrdavým pohledem. Zlost s ním cloumala. Vztekem zaťal pěsti a rázným krokem zamířil ke dveřím. „S pohřbem si nedělej starost,“ zaslechl za sebou rychtářův vypočítavý hlas, „městská pokladna to zaplatí.“ „Kolik to dělá?“ „Tři groše.“ Michael sáhl do měšce a nahmatal v něm příslušný počet mincí. Pohled na rychtáře mu přinesl hořkou pachuť na jazyk. „Pohřeb rodičům zaplatím sám!“ Mince se zvonivým cinknutím dopadly na dřevěný stůl a rozkutálely se do všech stran, když je hodil směrem k představiteli města. Než místností dozněl jejich kovový zvuk, prošel dveřmi a hlasitě jimi za sebou práskl. Tobiáš posbíral mince a schoval je do měšce v městské pokladně. Potom si z pálené karafy nalil do poháru víno a jeho trpkou chuť chvíli převaloval na jazyku. Spokojeně se uvelebil
Ukázka elektronické knihy