98
Michal Zmítko
Ondřejova slova naznačovala téměř nemyslitelné. Michael pochopil. „Ten, kdo ho vzal, musel vědět, že na tom meči otec pracuje. Ale otec to řekl jenom mně a mé matce,“ zapochyboval. „Od koho by to tedy dotyčný věděl?“ „To netuším,“ rozhlédl se Ondřej po místnosti a ztišil hlas, „ale určitě od někoho, kdo tvého otce znal!“ „Kolika lidem z Přelouče můžeš skutečně věřit, Ondřeji?“ Michael vystoupal do prvního patra rychty a zaklepal na dveře. Pak vešel dovnitř. Uprostřed prosté místnosti, obklopené různým nábytkem, seděl za dubovým stolem rychtář Tobiáš. Vzhlédl od listin, rychle vstal a vydal se mu vstříc. „Michaeli, vítej,“ stiskl mu pravici, „je mi to moc líto, posaď se, prosím,“ vyzval ho a ukázal na židli u stolu. Michael přikývl. „Přišel jsem hlavně ve věci svých rodičů,“ začal, ale Tobiáš ho přerušil. „Jsme připraveni ti ve všem vyhovět a pomoci, jak jenom můžeme. Jako rychtář Přelouče jsem měl tu smutnou povinnost zařídit nezbytné náležitosti. Tví rodiče jsou zatím uloženi v kryptě pod kostelem, ale brzy budou navždy odpočívat na hřbitově vedle sebe, ve stínu toho dubu.“ „Díky za všechno,“ odpověděl Michael. „Co jsem dlužen?“ Rychtářův pohled krátce sklouzl z Michaelovy tváře k listinám, načež znovu vzhlédl. „Ty nejsi dlužen nic,“ zatahal si jemně za šedivou bradku. Michael se v židli napřímil. „Ale?“ „Jak bych to nejlépe…,“ rozvalil se rychtář v židli a jeho pohled se propaloval do Michaelovy tváře. „Tvůj otec po sobě zanechal velké dluhy.“ „Dluhy?“ Michael se zamračil. „Nesmysl, tomu nevěřím.“ Rychtář se sklonil pod stůl a vytáhl tlustou knihu. „Věděl jsem, že mi nebudeš věřit,“ vydechl s námahou a otevřel knihu na určené straně. Otočil ji na stole tak, aby z ní Michael mohl číst.