jsi mně hodně pomohla. Je mi líto, že jsem ti to takhle připomněla…“ „Já si na to stejně vzpomenu skoro každej den. Jestli vám to pomůže… dávejte na sebe pozor. I na vašeho kocourka.“ „Neboj se, budu,“ usmála se na Marušku. Rozloučila se s paní Dostálovou i s holčinami, ale místo domů se vydala do městské knihovny. Neměla s vyhledáváním v archivech žádné zkušenosti, ale připadalo jí trapné žádat o pomoc, protože by se nejspíš nesetkala s pochopením. Knihovna naštěstí pro Olívii disponovala digitálním archivem starých místních novin vydávaných od začátku století. Dobře, tak to zkusíme. S pošťouchnutím intuice zadala do vyhledavače „řezník Viktor“. Vyskočilo na ni celkem deset článků. Rozklikla jeden po druhém, ale žádné potřebné informace se nedozvěděla. Až u posledního měla štěstí. Psalo se v něm o nově otevřeném řeznictví Viktora Hřiba. Olívii přeběhl mráz po zádech. Fajn, už znám jeho celý jméno. Třeba najdu nějaký lepší informace. Přepsala hledaný výraz na „Viktor Hřib“ a vyskočil na ni další článek, vydaný o několik let později. Zadržela dech a chvějícími se prsty klikla myší na odkaz. Byl to jen krátký sloupek,
zřejmě nešlo o hlavní zprávu dne. Nejednalo se zrovna o příjemné čtení, zvlášť s tím, co už věděla. „Místní řezník Viktor Hřib pohřešuje svoji manželku.“ To odpovídá tomu, co viděla ve snu Maruška… Ale co udělal s tělem? Snad ho… ne, ne, to je odporný, to určitě nemohl… proboha… Olívii se zvedl žaludek. Otevřela si internetový prohlížeč a pátrala dál. Objevila další zmínku o řeznictví Viktora Hřiba. Po jeho smrti se dům, jehož součástí bylo i řeznictví, zboural, jelikož neměl žádné dědice, a místo bylo dlouho nevyužívané. V šedesátých letech se v této ulici sériově postavilo několik panelových domů. V jednom z nich teď bydlí Olívie. Všechno do sebe zapadá. Cizinec je nejspíš duch tohohle hnusnýho řezníka. Holčiny ho vyvolaly a spolu s ním přivolaly i ducha Valerie. Teď už aspoň víme, s kým máme tu čest. S tyranem a pravděpodobně vrahem. A jestli se těla svý manželky zbavil v tom řeznictví, tak je to dost drsný… Žaludkem jí projela nepříjemná vlna spolu s ledovým potem po celém těle. Rychle opustila knihovnu a rozrušeně volala Lukášovi, aby mu sdělila, co všechno se dozvěděla. Byl taky v šoku. Domluvili se, že vydrží v bytě,
dokud se Olívie nevrátí, a pohlídá Tečku, aby zůstal v bezpečí. Druhý hovor směřovala na vybrané médium, aby co nejdříve domluvila seanci. Cítila se značně nervózní, nevěděla, co vlastně říct a kde začít. Klepaly se jí ruce, ale nadechla se, vytočila číslo a doufala, že vybrala správně. „Zdravím, u telefonu Tereza, jak vám můžu pomoci?“ ozval se veselý hlásek. Olívii takový úvod trochu zaskočil, ale během vteřiny zareagovala. „Dobrý den, tady Olívie Raisová. Já… já bych si s vámi potřebovala domluvit schůzku. Víte, mám doma trochu problém…“ „…se zlou entitou, že?“ „Vlastně jo… jak jste to věděla?“ „To víte, nějakou dobu už se živím jako médium, a když mi někdo zavolá, že má doma problém, většinou to bývá kvůli zlým entitám. Na to není potřeba žádnýho extra daru,“ zasmála se, ale po chvilce mlčení pokračovala vážněji: „Ale cítím, že vás ta situace opravdu hodně trápí, a že máte velký problémy… možná v tom je zainteresovaná ještě další entita. Mám pravdu?“ „Jo, tak nějak. Víte, všechno bych vám nejradši řekla osobně… nevím, jak tohle chodí, nebo kdy byste mohla mít čas, ale čím dřív, tím líp.“
Ukázka elektronické knihy