jsi mně hodně pomohla. Je mi líto, že jsem ti to takhle připomněla…“ „Já si na to stejně vzpomenu skoro každej den. Jestli vám to pomůže… dávejte na sebe pozor. I na vašeho kocourka.“ „Neboj se, budu,“ usmála se na Marušku. Rozloučila se s paní Dostálovou i s holčinami, ale místo domů se vydala do městské knihovny. Neměla s vyhledáváním v archivech žádné zkušenosti, ale připadalo jí trapné žádat o pomoc, protože by se nejspíš nesetkala s pochopením. Knihovna naštěstí pro Olívii disponovala digitálním archivem starých místních novin vydávaných od začátku století. Dobře, tak to zkusíme. S pošťouchnutím intuice zadala do vyhledavače „řezník Viktor“. Vyskočilo na ni celkem deset článků. Rozklikla jeden po druhém, ale žádné potřebné informace se nedozvěděla. Až u posledního měla štěstí. Psalo se v něm o nově otevřeném řeznictví Viktora Hřiba. Olívii přeběhl mráz po zádech. Fajn, už znám jeho celý jméno. Třeba najdu nějaký lepší informace. Přepsala hledaný výraz na „Viktor Hřib“ a vyskočil na ni další článek, vydaný o několik let později. Zadržela dech a chvějícími se prsty klikla myší na odkaz. Byl to jen krátký sloupek,