ha-cimcum), se člověk následně dokáže vztahovat k nekonečným nižším úrovním. Díky této síle je pak schopen vysvětlit transcendentní záležitosti, a sice jak lidem obmyslným, tak i nevzdělaným a dětem. Skrze popsané „sestoupení“, se mohou do dechu, či snad bychom mohli říci do „vodního mračna“, zahalit i ty nejabstraktnější pojmy. Právě proto se o Bohu píše: „Hospodin praví, že bude přebývat v mrákotě“ (1Kr 8,12). Verš sděluje následující: Dech úst získává srozumitelnost prostřednictvím slova. Věc, která nám zpočátku jen temně vytane na mysli, aniž bychom ji dokázali rozpoznat a zformovat do myšlenky, či dokonce aniž bychom o ní měli vůbec nějaké ponětí, neboť je neuchopitelná jako světlo lampy a přelud, se slovním zachycením a ustavičnou věcnou úvahou stane jasným, transparentním a přístupným pojmem. Člověk následně danou věc zkoumá, podrobuje ji úsudku, hodnotí ji a vyvozuje z ní závěry, přičemž myšlenka se takto stává prožitkem. Duše udeří do těla, tělo se začne pohybovat, prožitek se stane slovem a slovo činem. Právě proto se o Bohu říká (Ž 33,9): „Co on řekl, to se stalo.“ 10) Bůh si přeje, aby jej lidé zakoušeli. Člověk je však konečnou bytostí a jako takový není schopen nekonečnost Božství v jeho nejčistší a dokonalé podstatě postihnout. Boží dobrota se tedy rozhodla, že se po způsobu člověka ohraničí světlem, oděním a sefirami.252 Mojžíš k tomu říká (Dt 28,9): „Budeš chodit po jeho [Božích] cestách.“ Tuto věc můžeme přiblížit příkladem: Představme si učence, který se zabývá jen spekulativními záležitostmi a ve své studovně je zcela oddělen od lidské společnosti. Dostane-li takový učenec na výchovu děti, musí se jim přizpůsobit. Bude-li je chtít vychovat, pak pochopí, že na přípravu do světa teoretické poučky o povinnostech a konvencích tím nejlepším prostředkem vskutku nejsou. Uvědomí si, že teorie musí jít ruku v ruce s praxí. Pochopí, že povinnosti a mravy musejí být vyučovány prostřednictvím názorných úkonů a nahlédne, že příkladem kontaktu s jinými lidmi být vlastně vůbec nemůže, neboť žije odloučeným způsobem života a mezilidského styku se mu nedostává. Jeho spekulativní způsob života je pro děti tohoto věku zkrátka věcí příliš vzdálenou, kvůli čemuž pro ně nemůže být žádným vzorem. Jestliže se nakonec rozhodne, že dětem patřičné vzdělání přesto dá, často se dostane do situací, kdy mu nezbyde, než svůj kontemplativní život na chvíli opustit. Začne vyhledávat kontakt s lidmi, aby se pro děti mohl stát živoucím příkladem chování vůči ostatním. U toho se však nezastaví. Začne se také vystavovat situacím,
252 ( ארות ומלבושים וכלי גוףOrot u-malbušim u-cheli guf) (pozn. P. B.).
98
při jejichž řešení bude dětem na očích, a tak se jim stane příkladem, jehož prostřednictvím dětem sdělí své přání, jak by se v takové chvíli měly zachovat. Bude pro děti vzorem a příkladem. Stejně tak postupoval i Bůh. Ve své absolutní abstraktnosti by se totiž lidem nemohl dát poznat a lidé by nebyli s to pohlédnout na jeho dobré atributy a stát se mu podobnými. Proto se rozhodl, že bude působit přímo před jejich očima, aby jim tyto své skutky předložil jako vzor. Pak učinil ještě více. Mezi lidmi se procházel jako člověk (jak se mezi nimi procházel zjistíme dále), a sice proto, aby lidem poskytl názorný a uchopitelný příklad. 11) Člověk uvažuje, kolika stupni musí náš duch projít, než budeme dítěti schopni vysvětlit transcendentní pojem. Myšlenky, které zprvu existují jen v naší duši, je totiž nutné zprostředkovávat docela jinak. Dotyčný musí sestoupit ze svého vyvýšeného místa a situaci sledovat jakoby dětským způsobem. K dítěti se musí sklonit a sám se vlastně stát dítětem. Měl by s ním mluvit ve zdrobnělinách, jak to v raném věku dělají matky a chůvy. Situaci musí zkrátka nahlížet jako dítě a s dítětem mluvit mluvou dětskou. Měl by se snažit hledat vhodné příklady z dětského světa a věci parafrázovat a opakovat je za použití synonym. Daný pojem musí takříkajíc zosobnit a zároveň také zajistit, že pojem přesto nepozbyde své podstaty a vyvýšenosti. Poté musí lopotně, stupeň po stupni, pozvedat příklad vzhůru, aby společně s příkladem pozvedl i ono dítě. Nalezení vhodného příkladu je však podmíněno přesnou a důkladně zažitou znalostí věci samé, jakož i schopností vysvětlit dítěti transcendentno zábavným způsobem. Popsaným způsobem je možné myšlenku bez újmy co nejvíce zjednodušit, aniž by tím miniatura pozbyla věrného měřítka originálu. Kdo chce vyučovat děti, musí mít pro každou myšlenku po ruce vhodné slovo a ke každému pojmu patřičný a smysluplný příklad, či dokonce hned několik. Zkrátka musí být schopen přenést se do situace svých učedníků. Ten, kdo užívá pojmy charakteru příliš duchovního a zároveň není schopen opatřovat a shromažďovat názorné příklady a stávat se dítětem, nebyl stvořen pro roli učitele. To však věc věru nijak neusnadňuje. Co k tomu lze dodat? Čeho je zapotřebí k tomu, abychom v tomto velkém a lopotném sebepopření, skoro by se mi chtělo říci v pokořujícím ponížení, obstáli? Jak se můžeme stát podnětem a odrazovým můstkem? Zapotřebí je především lásky k dětem. Lásky, která nám umožní srozumitelné sebevyjádření, jehož prostřednictvím děti následně dokážeme vynést do vyšší sféry, ve které se sami již nějakou dobu nacházíme. Jedině takto lze předat onu hybnou sílu, bez které zpráva, již do nás Bůh vložil, nemůže být sdělena. Pouze takto se lze dopracovat budoucnosti, která každému z nás v tolika rozličných podobách neustále přichází na mysl. 99
12) Stejně jako se ten, kdo je přítelem dětí, chová k dětem, nakládá Bůh i s lidmi. Bůh je nejčistší láska. Skrze lásku naplnil svou touhu přiblížit se svým milovaným, a tak se stáhl sám do sebe a stupeň po stupni sestoupil dolů. Mravně povznesen, ztělesnil vše duchovní, aby se svým milým stal srozumitelným. Pokud by tak neučinil, nemohl by z něj poznat nejen člověk, ale ani ten nejvyšší duch, byť jen tu nejmenší část. Všechno, co je o něm lidem a duchům známo, se stalo pochopitelným jen skrze analogie a hádanky. Jeho bytí však zůstává tajemstvím všech tajemství ( טמיר מכל טמיריןtemir mi-kol temirin). Někdo by snad mohl říci, že Bůh sám ve své všemohoucnosti neobstál, že totiž soustředil nepoznatelnost svého bytí a v blahosklonnosti svého nekonečného majestátu se učinil pochopitelným. Pamatuj ale, že popsané mohl vykonat právě jedině díky své všemohoucnosti. Proto se Jób ptá (36,22): „Hle, jak nedostupný je Bůh ve své síle! Kdo je učitel podobný jemu?“ A také prorok Izajáš (57,15) říká: „Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: ‚Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných.‘“ 13) Bůh se dal poznat pro svou lásku k lidem. Aby mohl být lidmi pochopen, sám se tehdy omezil a do člověka následně vložil příklad Božství. Myšlenky a skutky Boží proto člověk může poznat skrze sebe sama, z vlastních myšlenek a skutků. Proto jsou také dvěma nejznámějšími principy kabaly soustředění božství neboli ( צמצוםcimcum) a emanace. Jejich účelem je učinit Boha poznatelným člověku. To je také důvod, proč se ve svatých písmech a také v kabale, kterážto je jejich jediným správným komentářem, tak často vyskytují antropopatické253 a antropomorfní výrazy, které hovoří o vyvýšených vlastnostech Boha lidským způsobem. Tyto výrazy se omezují pouze na lidské bytí, a svým způsobem tak umožňují znázornit člověka. 14) Z lásky ke svým dětem nebo k ostatním lidem člověk soustředí svého ducha do slov, čímž jej snižuje a zhmotňuje, aby se bližním mohl připodobnit. V lidské lásce však najdeme i jiný druh koncentrace, kterým člověk dokáže napodobit dokonce celé stvoření. Bůh totiž do člověka vložil schopnost smrštit celé tělo a ducha do jediné kapky. Touto šťávou svého vlastního já se může zplozením vlastního zpodobnění dále rozmnožovat a zvěčnit. Co však bylo podnětem pro toto mimořádné a s vypětím všech sil probíhající smrštění? Čím je tento čin, kterým muž
253 Člověku podobné rozumovými a duševními vlastnostmi (pozn. překl.).
100 Ukázka elektronické knihy