O L D Ř I Š K A
C I P R O V Á
•
A D L É T A
A R P Á D O V N A
zprávou, kterou mu přinesla, a nemohl se rozhodnout, jak s informací a následnými dívčinými požadavky naloží. „Můžeš svá slova nějak zaručit? Dokázat, že mluvíš pravdu?“ zeptal se, i když věděl, že dívka žádný důkaz mít nemůže. Ve svých třiadvaceti letech uměl Štěpán rozhodovat důležitá politická i vojenská jednání, naučil se nebýt neuvážený, což mu v minulosti škodilo, a dovedl se rychle přizpůsobit dění v Uhrách i zahraničí. Reagoval s chladnou hlavou a Uhry držel pevně v rukou. A naučil se jednat se ženami. Stále sice neuměl odolat ženské kráse, ale nenechal je sebou manipulovat, protože si osvojil umění čelit ženským zbraním. To platilo i pro jeho manželku Adélu. Jenomže tahle dívka byla jiná. Pojila je minulost, a ačkoli to nerad přiznával, zasáhla ho do srdce. I když jejich téměř přátelství skončilo neslavně, protože ji zradil. Když se však toho rána bez doprovodu zjevila na uherském hradě, Štěpán vůbec nevěděl, co má dělat. „Chvěješ se jak osika. Nemusíš se bát, že tě budu vydírat, Milosti. Přišla jsem ti říct, jak se věci mají, a nabídnout řešení. Je jen na tobě, jak se po tom všem zachováš.“ „Jsem v těžké situaci.“ „To my oba,“ odtušila mladá žena a uhladila si sukni. Král Štěpán souhlasně přikývl. Blondýnka se zhluboka nadechla. „Adéla z Riedenburgu je velmi přitažlivá.“ Nesouhlasně odfrkl a dívka zvedla ruku, aby zakryla úsměv. Věděla, že Štěpána popíchne, když se zmíní o jeho manželce. „Ty ses s ní setkala?“ Znělo to pobouřeně. „Ne, ale pověsti o její kráse ji předcházejí. Jistě jsi pyšný.“ Král Štěpán si oddychl. „Prosím, nemluvme o ní.“ 98
O L D Ř I Š K A
C I P R O V Á
•
A D L É T A
A R P Á D O V N A
Zaváhala a pak zavrtěla hlavou. „Máš pravdu, myslím, že bychom měli spíš řešit naši záležitost.“ Štěpán se chystal odpovědět, ale vtom se ozvalo klepání na dveře. Mladá žena si rychle přetáhla kapuci pláště přes hlavu. Dveře se otevřely. Stála v nich mladá dívka s rukama založenýma na prsou. Byla malá a měla souměrnou postavu, která, jak královu bystrému oku neušlo, kypěla mladistvým temperamentem. Zpod loktuše se jí draly prameny hnědých vlasů. Tvář měla velmi přitažlivou, ne nepodobnou té Štěpánově. Náhle si král uvědomil, že jeho zkoumavý pohled opětuje pár pozorných jasných očí. V měnícím se světle, které z nich vyzařovalo, se zdály zelené jak nejcennější smaragdy. Pomyslel si, že se vůbec nezměnila. „Vítej v Uhrách, sestřenko,“ vydechl trochu překvapeně. Mladá žena trochu bojovně vysunula bradu. „Právě jsem dorazila, bratranče, děkuji za vřelé přijetí.“ Dříve než Štěpán stačil zareagovat, jeho první návštěvnice vstala z křesla. Pokud to udělala proto, aby na sebe upozornila, povedlo se jí to. Obě dívky se střetly pohledem. „Princezna Adléta!“ zvolala blondýnka živě. Adléta zamrkala, protože dívku neznala a bylo jí nepříjemné, že neví, o koho jde. Přesto na ni mladá žena působila sympaticky. „Je o tobě známé, že jsi příští česká kněžna,“ pokračovala blondýna, „tvoje pověst tě předchází. Já jsem… nikdo zajímavý,“ řekla dívka upřímně. „Jmenuji se Tiana. S Jeho Milostí se známe z Mohuče.“ Král si odkašlal a Adléta se konečně se uvolnila. „Prokazuješ mi čest, Tiano. Nevím o tom, že mám nějakou pověst.“ 99
O L D Ř I Š K A
C I P R O V Á
•
A D L É T A
A R P Á D O V N A
Všímavé oči krále Štěpána postřehly na rtech své sestřenice pobavený úsměv. Bylo obtížné poznat, zda je dívka skromná, nebo má nadhled. Podle toho, co si pamatoval, přikláněl se k druhé možnosti. Nastalo trochu tíživé ticho, které Adléta po chvíli přerušila, když oslovila Štěpána: „Děkuji, že mi poskytneš azyl, Milosti.“ „Jsme přece rodina,“ pokývl Štěpán hlavou, ale hned jak spatřil hněvivý záblesk v Adlétiných očích, nejradši by svá slova vzal zpět. „Můj oslepený otec je též tvá rodina,“ odtušila věcně, ale Štěpán dobře věděl, jak se Adléta rve za své rodiče. Pokud do té doby pochyboval o jejím vztahu ke své osobě, nyní pochopil, že sestřenice přijela do Uher jenom proto, že jí to nakázali. Rozhodně nepřijela přátelsky naladěná. Jistě se jí doneslo, že se Štěpán snaží dostat jejího otce Almoše z byzantského pohostinství císaře Jana II., kam se ukryl, když se mu před lety podařilo uprchnout z Uher. Adléta přesto maličko zčervenala a udýchaně přemýšlela, jak začít znovu, bez uštěpačných poznámek. Vzpomněla si na maminku. Ta by to nechtěla. „Odpusť, nemluvme už o otcích,“ navrhla smířlivě. „My dva to nevyřešíme.“ „V tom případě raději nemluvme ani o bratrech,“ navrhl Štěpán, jenž největší spor vedl s Bélou. Vzhledem k tomu, že Štěpán zatím neměl dědice, byl Béla dalším v pořadí na uherský trůn a uherská šlechta dala jasně najevo, že by na trůně Adlétina bratra ráda viděla. Štěpán tedy nečekal, že by mohl s Adlétou dobře vycházet. A o to víc doufal, že jí totožnost blondýnky v místnosti zůstane utajena. „Cestovali jste bez nehod, má paní?“ 100
Ukázka elektronické knihy