Druhý den se ve škole nemluvilo o ničem jiném než o tom, co se stalo v noci. O zátahu na židovské rodiny v sousedství, včetně rodiny Martinových, kteří se ve skutečnosti jmenovali Weinbergovi a žili v úkrytu v ševcově sklepě. O tom, že je někdo udal. O tisíci francích na hlavu, které udavačům nabízeli. O tom, co se s Židy později stane. K paní Berthonové jsem se už nikdy nevrátila. Už nikdy v životě jsem nejedla žebírka. O své nekonečné hanbě, o svém absolutním smutku, o svém pocitu viny, který mě sžíral, jsem mlčela. Nikdy jsem nedokázala mluvit o tom, co jsem udělala. Krátce nato byla paní Berthonová zatčena a popravena příslušníky francouzského odboje a já se dozvěděla, co se stalo s Weinbergovými. Rodiče a prarodiče byli internováni v nedalekém hotelu Excelsior, kde sídlila protižidovská sekce v Nice. Odtud byli posláni do koncentračního tábora v Drancy a pak do Osvětimi, kde byli zavražděni. Héloïse a její mladší bratr se na seznamu deportovaných nenacházeli. Dlouho jsem se snažila zjistit, co se s nimi stalo, ale teprve v osmdesátých letech jsem se dočkala. S úlevou jsem se dozvěděla, že jim pomohl odboj, zejména síť „Marcel“ Moussy Abadiho a Odette Rosenstockové, která zorganizovala záchranu 527 židovských dětí z niceského kraje. Héloïse a její bratr byli pod falešnou identitou umístěni do sekulárního sirotčince v Cannes. O dva roky později se vrátili do normálního života v kopcovitém kraji nedaleko Nice v domě jejich tety, které se podařilo té hrůze uniknout.
X 98