Druhý den se ve škole nemluvilo o ničem jiném než o tom, co se stalo v noci. O zátahu na židovské rodiny v sousedství, včetně rodiny Martinových, kteří se ve skutečnosti jmenovali Weinbergovi a žili v úkrytu v ševcově sklepě. O tom, že je někdo udal. O tisíci francích na hlavu, které udavačům nabízeli. O tom, co se s Židy později stane. K paní Berthonové jsem se už nikdy nevrátila. Už nikdy v životě jsem nejedla žebírka. O své nekonečné hanbě, o svém absolutním smutku, o svém pocitu viny, který mě sžíral, jsem mlčela. Nikdy jsem nedokázala mluvit o tom, co jsem udělala. Krátce nato byla paní Berthonová zatčena a popravena příslušníky francouzského odboje a já se dozvěděla, co se stalo s Weinbergovými. Rodiče a prarodiče byli internováni v nedalekém hotelu Excelsior, kde sídlila protižidovská sekce v Nice. Odtud byli posláni do koncentračního tábora v Drancy a pak do Osvětimi, kde byli zavražděni. Héloïse a její mladší bratr se na seznamu deportovaných nenacházeli. Dlouho jsem se snažila zjistit, co se s nimi stalo, ale teprve v osmdesátých letech jsem se dočkala. S úlevou jsem se dozvěděla, že jim pomohl odboj, zejména síť „Marcel“ Moussy Abadiho a Odette Rosenstockové, která zorganizovala záchranu 527 židovských dětí z niceského kraje. Héloïse a její bratr byli pod falešnou identitou umístěni do sekulárního sirotčince v Cannes. O dva roky později se vrátili do normálního života v kopcovitém kraji nedaleko Nice v domě jejich tety, které se podařilo té hrůze uniknout.
X 98
Blížím se k místu setkání, zmítaná silnými emocemi. Stejně naladěné je i bouřkové nebe. Těžký vzduch jako by odrážel tíži v mém srdci. Pobřežní Anglická promenáda je plná lidí. Turisté, rozjaření obyvatelé Nice, bojím se, že ji nenajdu. Po telefonu jsem mluvila s jejím synem. Neřekla jsem mu, proč tam jsem, jen že jsme kamarádky ze školy. Za deset minut mi zavolal zpátky, že jeho matka pozvání přijímá. U domluvené lavičky vidím starší ženu na invalidním vozíku a vedle ní sedí asi padesátiletý muž. Zrychlí se mi tep. V polovině cesty se zastavím. Najednou si připadám neuvěřitelně naivní. Jak jí mám vysvětlit, o co kráčí? Ahoj, Héloïse, asi si mě nepamatuješ, ale tvoji rodiče zemřeli mou vinou, je mi to moc líto, ale na, tady máš sto tisíc eur, abych si očistila svědomí. Jak můžu být tak blbá? Zmocní se mě třes a zírám na tu paní na vozíku, až mě rozbolí oči. Mám pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. „Gino?“ Otočím se. Tady je. Vrhnu rychlý pohled na starou paní u pláže, která se ani nepohnula. Spletla jsem se. Přede mnou stojí Héloïse Weinbergová. Její oči nelze nepoznat. Její oči, které mě celou dobu pronásledovaly. Její oči, s nimiž jsem si spojovala nejhorší utrpení. Její oči, které se právě v této chvíli usmívají. „Héloïse, já… ty ses vůbec nezměnila!“ Zasměje se upřímným smíchem. A její smích vymete chmury z mých myšlenek. „Ba ne, jsem hubená svraštělá stařena, ale pořád ještě chodím bez doprovodu. Požádala jsem syna, aby mě tady vysadil a počkal na mě támhle v baru Beau Rivage.“ Ukáže na soukromou pláž pod promenádou. Vezme mě za ruku, navrhne, abychom se posadily o kousek dál, řekne mi, že ji 99
těší, že jsem naživu, a já nesměle odpovím, že mě taky těší, že je naživu. Nemůže vědět, jak moc. Víc než třicet minut si zdvořile a nevinně povídáme o svých životech. Vyhýbám se hovoru o zásadních věcech, zůstávám na povrchu a vidím, že ona k tomu přistupuje stejně. Počkám, až v rozhovoru nastane odmlka, a teprve pak začnu. Teď, nebo nikdy, Gino, buď statečná, přece jsi nedošla tak daleko, abys to vzdala na dosah cíle. A tak ji požádám, aby mě vyslechla. Aby mě nechala mluvit. Přiznávám se, že to, co jí chci říct, je asi jedna z nejtěžších věcí. Pro mě určitě. Ale co teprve pro ni. Po celou dobu mého monologu na mě beze slova upřeně hledí, ale vidím, jak jí žhnou oči. Když konečně zmlknu, když je všechno řečeno, nevím, co vlastně čekám. Možná křik, spílání, snad mi chrstne do tváře obsah sklenky. Místo toho se na mě slabě usměje a promluví zase ona. „Gino, nevím, kde začít… Především ti děkuju za tvou upřímnost. A děkuju za tvou nabídku. Sto tisíc eur, to je fůra peněz! Mrzí mě, že jsi mě nekontaktovala dřív. Ušetřilo by ti to roky zbytečných výčitek.“ Zírám na ni a nechápu. „Moji rodinu neudala paní Berthonová,“ pokračuje. „Možná to chtěla udělat, ale předběhli ji jiní. Dokumenty, které se našly, mluví jasně. Udavači, kteří dostali zaplaceno za odhalení úkrytu mých rodičů, byli Duboisovi, ta dvojice z čistírny v naší ulici.“ Bylo to jako rána do hlavy. Už nevím, co si mám myslet. „Ale… Paní Berthonovou přece zastřelili, ne?“ „Paní Berthonová měla na svědomí hromadu jiných věcí, to mi věř. I když nebyla přímo zodpovědná za smrt mých rodičů, do vyhlazovacích táborů poslala spoustu dalších lidí. Odboj ji měl v hledáčku už dlouho.“ 100 Ukázka elektronické knihy