Chlap odjíždí a Světa se rozesměje.
„Copak todle, to eště šlo. Ale to sem třeba taky přijel jeden zloděj. A řiká mi: Polož ruku na stůl! Tak jsem poslechla. No a von vytáh nůž, a že bodne! Ucukla jsem jen tak tak. Dobrá reakce, povídá mi. Pak jsme spolu pili a já ho eště vo pár tisíc stáhla… Nebo přišel jinej, s granátem. A pěkně sjetej. A začne mě pokoušet: vytrhne pojistku, a zase ji strčí zpátky. Jakmile ale granát znovu vodjistil, položila jsem na něj ruku a řekla: Tak se teda zabijeme společně! To se mu rozum aspoň na chvilku vrátil hned. Tady na Tržišti musíš mít furt jasnou hlavu –žádný pití nebo drogy. Jinak mý holky najdou támhle u studánky, jako se to stalo třeba loni.“
„Kdybys věděla, jak já tě nenávidim!“ oslovil ji major. „Dáš si se mnou!“
„Tak nalej!“
Major nalije do obou sklenic. Světa vodku nenápadně vychrstne do písku.
4:00 Kriminálník se šel stranou vymočit a narazil na Kavkazany. Řidiči, kteří vezli melouny, zůstali nocovat přímo na krajnici.
„Pět návěsů s melounama a v každý kabině dva tydle čmoudi. A jen jedna z těch kurev mi dala aspoň meloun! Tady u nás, na ruský půdě!“
Jsou spolu zajedno v tom, že se „čmoudama“ je třeba zatočit. Major i kriminálník se zvednou od stolu. Jenže se k ničemu nedostanou – kriminálník se hned skácí, takže major ho musí zvednout, posadit a hlavu a lokty mu položit na stůl. I když on sám je dál v ráži.
„Stačí, když mi řekneš, koho tu mám voddělat, Ninočko! Kvůli krásný ženský se střílet může dycky…“
„To víš, že jo, ty Rambo jeden vycpanej!“ usadí ho Nina. „Rači mi eště chvilku vykládej vo tom svým auťáku…“
U maringotky se staví i šlapka přímo ze silnice Aňka. Je jí třiadvacet, ale vypadá na čtyřicet: hluboké vrásky, mastné rozcuchané vlasy, vyzáblé tělo. Zkrátka zasloužilá narkomanka.
„Já jsem náhodou operátorka prádelenskýho provozu číslo jedna, směna á!“ říká Aňka přítomným chlapům. Svá slova několikrát opakuje.
Hltavě něco sní a rychle zase odejde.
„No jo, prostě zatím nemá vodmakanou normu,“ konstatuje Světa. Anina „norma“ je 700 rublů, což je cena jedné dávky.
4:30 Světa posílá Viku s klientem do města. Hned po Vice odjíždí i Lajla – na zastávku k přijíždějícímu vlaku.
Krátce nato si taxíka zavolá Taja. Synek včera kašlal a je třeba mu hned od rána dávat obklady.
„Ta taky věčně lítá v ňákejch průserech,“ bručí Světa. „Její starej sedí, a k tomu mu v jedný rvačce vypíchli voko: to když mu zahnula s jednim bodyguardem a von si to s nim chtěl vyřídit… Nenech se mást tím, že je tak milá a mírná. Je to bestie prokletá.“
Pravdou je, že všichni lidé kolem silnice jsou velice pověrčiví. Všude vidí samé klatby, uřknutí a další podobné věci… Tyhle ženské věří, že svět je jen výsledek úsilí nezjevných sil, na něž člověk nemá žádný vliv. Jedině tak se tu asi dá přežít.
Přijíždějící taxík brzdí tak, že písek odletuje na všechny strany. Vyskočí z něj dva nápadně nastrojení mládenci, kteří vypadají na to, že právě přijíždějí z nóbl klubu a brzy se tam zase vrátí. Jeden je křečovitě veselý, druhý namol opilý. Paří spolu už pátý den a noc. Chtěl se odreagovat – zemřela mu žena.
„Šest let byla nemocná. No a teď, před čtyřma dnama… Vůbec nemůžu spát…“
„Dáte si vodku? A víno pro děvčata?“ ptá se Světa.
„Ne, díky.“
„Tak co sem lezeš?!“ řve na něj Světa. „To tu chceš jen tak somrovat?!“
Všimne si však Ninina pohledu, zmlkne a rychle odchází.
„To mně v roce 2006 umřel otec,“ říká Nina. „Voslavili jsme moje narozeniny – a po tejdnu mi volaj, abych přijela.“
Po nalíčených tvářích jí začínají stékat slzy. Je to tak nečekané, že se všichni plaše odvracejí. Jen opilý mládenec, který přišel o ženu, jí hladí ruku: „Hlavně zdraví, holky moje zlatý. Hlavně zdraví – nad zdraví nejni!“
Nina dolévá vodku a jde do obytné maringotky spát.
„Vožralka zatracená,“ komentuje to Světa. „Po otcově smrti ji doma nechtěj ani vidět. A já se jim nedivim. Když jsme kdysi makaly s Marfou, tak jsme zákazníky nejdřív nalily – a samy pak zaběhly za maringotku
a strčily si prst do krku, abysme se udržely ve formě. Kdežto tahle…? Hodně bab k nám jde pracovat proto, aby ten svůj chlast nějak udržely v mezích. Jenže to často nevyjde. Na Viku dohlížela Marfa. Ovšem ta to vydržela sotva tejden. A Nina rovnou prohlásila, že vo dohled nestojí. Že prej žádný problémy nemá.
Jenže takový baby jsou bez šance. Protože v palici maj akorát průvan. Kdyby tam měly i něco jinýho, tak se normálně prosaděj. Však to zkoušely třeba jako pokladní v supermarketech. Jenže po nich zbyl akorát samej maňas… Proto se z nich staly prostitutky a dobrý jsou leda k tomu, aby na nich jiný vydělávali.
Třeba s Ninou se voženil chlápek ze zdejšího pneuservisu. Nejdřív bylo všecko v pořádku. Jenže pak si jednou vyrazila na silnici – a nazdar, zdrhla mu s nějakým klukem. Vrátila se za tři dny, a bylo hotovo… Ten kluk si teď bere jednu místní, taky prostitutku. Jenže aby si tě někdo vzal – na to si taky musíš vydělat. A pamatuj si mý slova: měsíc po svatbě se sem vrátí. Silnice člověka jen tak z drápů nepustí.“
5:00 Z auta ( Jak se tam vůbec nacpali?) vylézá šest mládenců: svalovci s vyholenými hlavami, taková monstra z devadesátek. „Venkovský burani přijeli,“ poznamenává polohlasně Světa. „Úplně hotový. Udělaj se na plech, a hurá sem!“
„Potřebovali bysme holku!“
„Nemám tu ani nohu. Všechny se někam rozjely.“
„Snad bys mohla bejt slušnější, matko…“
„Jaká já jsem pro tebe matka? Táhněte! Třeba na dvanáctej nebo sedumatřicátej kilák…“
„Tam už jsme byli. A taky nic…“
Jeden z nich je rozhodně sjetý pervitinem nebo něčím takovým. Běhá kolem stolu a ječí:
„Ta mě teda pěkně sere! Jak já tu všechny nenávidim!“
„Tak když vy takhle, tak vode mě se holek už v životě nedočkáte!“ uzavírá to rezolutně Světa.
Sjetého kamarádi rychle posadí ke stolu a nalijou mu vodku. Ten se ovšem okamžitě dostane do konfliktu s klukem, který až doposud tiše podřimoval na židli. Praští ho pěstí do obličeje. Židle se převrací. Do písku se rychle vsakuje džus, vodka a krev.
Ukázka elektronické knihy