Kopřivy
Kdekdo v kraji se podivoval, jak se Arnovi z Nevabacky podařilo získat za manželku Kristiinu Mikaelsdotter, dceru faráře z Oulu. Arne měl pěkný statek, o tom nebylo pochyb. Od války se nevabackým vedlo dobře a drželi už patnáct krav, třicet ovcí, prasata, hned tři koně, k tomu několik jalovic a hříbat. Arne se v obci těšil úctě, zastával řadu významných funkcí a provázela ho pověst čestného, bohabojného a zásadového muže. Navíc vydělával slušné peníze prodejem dříví do městských loděnic. Zůstával dlouho svobodný a lidé se často dohadovali, koho by si asi mohl namluvit. Pak ale na statek přijela Kristiina, a na ten pohled místní nikdy nezapomněli. Tak krásně ustrojená nechodila ani Elisabet, manželka místního faráře. Byla zima a Kristiina na sobě měla zelený damaškový kabát s podšívkou z veverčích kožešin. Na hlavě modrý sametový čepec. Pod kožichem černou saténovou sukni v ceně přinejmenším jedné krávy a k ní pruhovanou jupku z ruského damašku. Na nohou modré střevíce s vysokými bílými podpatky.
Když stará hospodyně Serafina z Nevabacky pomáhala snaše vybalovat výbavu, nad rozličnými čepci a čepečky, límečky, manžetami, rukávy, rukávníky, punčochami a pantoflíčky jí přecházel zrak. Některé barvy a materiály do té chvíle jakživa nespatřila a nedovedla je ani hned pojmenovat.
„Pro selku se takové tretky nehodí,“ postěžovala si Serafina synovi. „Pro farářskou dceru snad, ale provdala se na grunt a my se za svůj stav nestydíme. Měla by vědět, co se sluší a patří.“
Arne to přešel mlčením a jeho matce pořád nešlo na rozum, proč si za ženu zvolil křehotinku z fary, když si mohl vybrat kteroukoliv řádnou selskou dceru z okolí.
Ale nejzvláštnější bylo, že Kristiina věděla, co se sluší a patří, ba nejen to. Všichni čekali zakřiknutou panenku, která na statku nebude příliš k užitku. Ale buď se Arne před námluvami poptával, anebo měl neslýchané štěstí. Ukázalo se totiž, že mladá hospodyně se v domácnosti dovede otáčet. Do venkovních prací, samotného obdělávání půdy, se nepouštěla, to od ní Arne zřejmě ani neočekával. Zato se vyznala v jiných ženských dovednostech, a jakmile jí tchyně a švagrová ukázaly, kde co najde a jak to na statku chodí, byla od časného rána do pozdního večera v jednom kole, dojila, sbírala smetanu, vyráběla sýry a stloukala máslo, solila a udila, vařila a zavařovala. Na nevabacký stůl se dostaly nevídané pokrmy, neboť mladá hospodyně byla z města svého dětství uvyklá na uzeného a marinovaného lososa a také se tam naučila používat nejrůznější koření, které bylo ve zdejší kuchyni nové a neznámé. Kristiina se navíc postarala, aby vysadili brambory, a usedlost se tak stala teprve druhou z celé obce, kde se do jejich pěstování pustili. Kromě nich pěstoval brambory, bylinky a podobné zvláštnosti pouze farář dole ve vesnici. Zdálo se, že hospodář je s novým jídelníčkem více než spokojen, zato čeledín Jöns Eriksson často před kamarády na podivnou stravu reptal.
A když se Kristiina právě nevěnovala spižírně, venkovní zásobárně ani sklípku, bývala k zastižení u kramplí, kolovratu nebo tkalcovského stavu. Len předla stejně zručně jako vlnu, přesvědčila svého muže, aby ho pěstoval víc a aby opatřil ovce
s opravdu krásnou srstí, a mnoho svého času věnovala výrobě příze, tkaní látek a šití šatů pro sebe i pro manžela. A pokud si při tom sem tam upaličkovala kousek krajky na čepec, nikdo jí to neměl za zlé. Kristiina tak zůstala jednou z nejlépe odívaných žen v obci, jezdila ovšem do kostela v podomácku utkaném a upleteném oděvu a krajky na čepečku měla vlastnoruční – ten byl, pravda, z dvoubarevného sicilského damašku, to ale platilo i o čepci leckteré jiné selky.
Ovšem nejpozoruhodnějším Kristiininým počinem byla zřejmě zahrada, kterou na Nevabacce založila. Nikdo v obci kromě faráře zahradu neměl. Na polích se pěstovala brukev a cibule, víc nic. S brukví a cibulí lidé vystačili. Když ale na Nevabacku přišla mladá paní Kristiina, hned viděla, jaké možnosti skýtá dlouhá jižní stěna stavení, chráněná před studeným severákem.
Tady se rozhodla zužitkovat, co se naučila od svého otce.
Začala tím, že si opatřila semínka. Napsala dávným přátelům do Oulu, města čile obchodujícího s opačným břehem Botnického zálivu, a jedné své sestřenici do Stockholmu. Ti všichni jí poslali sáčky a balíčky semínek.
Většinu semen i doporučení však Kristiina získala ze zdejší fary. Brzy se spřátelila s Elisabet, farářovou ženou, třebaže byla daleko mladší než ona. Elisabet s farářem zůstali bezdětní, a možná proto přijali Kristiinu, také původem z fary, tak trochu za vlastní.
Farář Alexander byl podnikavý muž, který vystudoval v Turku. Odvodnil mokřad vedle fary a založil tam zahradu, kde rostlo leccos vzácného a neobvyklého: petržel, mrkev, červená cibule, tuřín, pastinák nebo celer.
„Ano, zakládá záhony a objednává semínka, a já abych to plela,“ povzdychla si dobromyslně Elisabet. Doprovodila svého muže na Nevabacku, kam vyrazil kvůli přezkoušení místních