Fajn. Takže co to bylo za sen? Byl to sen o plačících dětech. Probudila jsem se a ony stále plakaly. Jen ten pláč zněl z větší dálky. Asi ani neustal. Jen jsem ho už neslyšela. Moc jsem s dětmi nebyla. Ale pořád si kladu otázku, proč neustále pláčou. Řekl bych, že pláčou z rozdílných důvodů. Nemyslíte? Počuraly se nebo mají hlad. Mě právě napadlo, že v tom musí být víc. Třeba zvířata taky kňučí, když mají hlad nebo je jim zima. Ale neřvou. Není to totiž dobrý nápad. Čím víc hluku děláte, tím větší pravděpodobnost, že vás něco sežere. Pokud nemáte jak utéct, tak jste prostě zticha. Když jste bezbranný, necháváte si své názory pro sebe. To zní tak nějak metaforicky. To je jen biologie. Dobře. Děsivá byla úzkost v tom nářku. Začala jsem tomu věnovat pozornost. Na autobusovém nádraží byly vždycky děti a vždycky plakaly. Nebyly to přitom žádné mírné stížnosti. Nedokázala jsem pochopit, že to nejmenší nepohodlí může nabrat podobu utrpení. Žádný jiný tvor není tak citlivý. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím jasnější mi bylo, že v tom nářku slyším vztek. A úplně nejzvláštnější na tom bylo, že to nikomu nepřišlo zvláštní. Kromě slečny Vivian. Samozřejmě byste mohl namítnout, že jakkoli zdvořilá, laskavá nebo starostlivá se jevila, stále to prostě byl starý cvok. Problematické skutečnosti. To jsem si odnesla domů. Asi jsme o tom ani nikdy nemluvily. Vždycky se rozplakala a začala kroutit hlavou. Říkala jsem si, že když mi přinesla veškerou tuhle bagáž, musí přece očekávat, že s tím budu něco dělat, jenže pak se to začalo komplikovat. Přemýšlela jsem o tom. Vztek těch dětí se jevil nevysvětlitelný jinak než jako porušení nějaké hluboké a vrozené úmluvy, jež měla co do činění s tím, jak by svět měl vypadat, jenže nevypadá. Pochopila jsem, že jejich syrové vystavení světu je svět.
97