až k vysokému stropu. Tam až někde začínala věž, která zvenčí klamně působila dojmem, že nesmyslně prochází středem hlavní lodi. V úrovni presbytáře vedly jedny dveře patrně do sakristie. Na druhé straně se nacházely další dveře, kterými se vcházelo do věžičky, jež se dala vidět zvenčí. Ta končila v úrovni střechy a cesta do netypické zvonice pak patrně pokračovala půdou. Vedle dveří do zvonice se nacházely ještě jedny další, postříbřené, o jejichž účelu neměl detektiv ponětí. Celému vnitřku kostela vévodil okázalý zlacený oltář. Nad oltářem, obklopený malovanými anděly, byla umístěna polychromovaná socha svatého Jiřího, jemuž oltář patrně zasvětili. Ohlédl se za sebe do výšky. Za jeho zády, přibližně v polovině výšky kostela se ještě nacházelo otevřené poschodí či spíše balkón s kamenným zábradlím, kde stály kostelní varhany. Na balkón vedlo napravo od hlavního vchodu dřevěné točité schodiště, kterého si detektiv všiml až teď. Popošel blíž do zadní části kostela směrem k oltáři. Na rozmezí hlavní lodě a presbytáře, kde podlaha končila dvěma schody stoupajícími vzhůru si na zemi všiml mohutného kamenného víka. To mohlo vést do podzemní krypty. U oltáře stál nehnutě k němu zády otočený starý muž v černém saku a na první pohled se modlil. „Vítejte,“ ozvalo se. Farář se poté pomalu otočil čelem k detektivovi. „Otec Frederik?“ „Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných, a na cestě hříšníků nestojí, a na stolici posměvačů nesedá.“ „První žalm,“ oznámil sebejistě detektiv. Farář se pousmál a pozorně si detektiva prohlédl. „Co vás přivádí do chrámu páně, synu?“ „Jmenuji se Carl Dawson.“ Z vnitřní náprsní kapsy kabátu vytáhl odznak. „Komisař, jsem tu kvůli těm dvěma vraždám.“ Středně vysoký, průměrné postavy, po stranách hlavy měl vlasy již bílé, na temeni šedivé. Odhadem mu bylo tak sedmdesát let. Na nose měl 98
posazené brýle a jeho tvář byla vrásčitá. Oblečen do klasického saka, jaké nosí faráři a typický bílý kolárek zatrčený za límcem. V ruce svíral růženec. „Neboj se, já jsem s tebou.“ S růžencem svíraje pevně v jedné dlani pozvedl obě ruce do úrovně ramen. „Exodus, kapitola 3, verš 12.“ Svěsil ruce zase dolů. „Odkud tak dobře znáte Bibli?“ podivoval se. „Patří to k mé práci.“ „Než jste přijel, zmiňovala se mi o vás Elizabeth Warwick. Opravdu vás velice rád poznávám. Pojďte si sednout.“ Sedli si do první lavice. „Váš kostel je řekněme velice atypický.“ „Ano, zaujme to každého, kdo sem zavítá. Jedná se o přestavbu z poloviny šestnáctého století. Tehdy tady spravoval panství Thomas Warwick, dávný předek Elizabeth Warwick. Podle kroniky měl rád extravaganci, a tak nechal tento kostel přestavit, jak ho vidíte dnes. Je to takový náš unikát, nikde jinde nic podobného nemají.“ „Pojďme se ale teď pobavit o těch vraždách, Otče Frederiku. Oběti jste určitě znal. Co mi o nich můžete říct?“ „Lucy Heriot, dívenka jako všechny ostatní, nic zvláštního vám o ní nedokáži říct. Její rodiče nevyznávají víru v Boha, tudíž jsme se nemohli ani zde pravidelně setkávat. Hannah Warwick jsem samozřejmě znal od dětství, prováděl jsem její křest a také jsem oddával všechny z Warwicků.“ „Tak začněme Hannah Warwick.“ „Nechť je jí země lehká. Po celém městě se šířily různé, často nechutné zvěsti. O ní, o jejím příteli, panu Larsonovi. Mnozí se mě vyptávali na názor, co si o jejich nerovném, podivném vztahu myslím.“ „A co jste odpověděl?“ „Nepřísluší mi hodnotit něčí vztah. Osobně se ale domnívám, že to vyústilo právě v její smrt. Kdyby je nechali na pokoji, Hannah Warwick mohla dneska stále žít. Tady totiž nešlo jen o rodinu Hannah. Někteří lidé z města se k nenávisti vůči Harrymu Larsonovi a jejich vztahu přidali a jenom přitápěli pod kotlem, než vybuchl.“ „To je zajímavá úvaha.“ 99
„Ano, já sám jsem na to Elizabeth upozorňoval, ale jsem jen pokorný služebník Boží, ne rodinná poradna.“ „Takže s vámi Warwickové o tom jejich vztahu mluvili?“ „Elizabeth se zmínila, já jsem k tomu nakonec řekl své. Když pochopila, že mám odlišný názor, víc to se mnou neřešila.“ „A o Harrym Larsonovi něco nevíte? Stále se po něm pátrá.“ Otec Frederik se pokřižoval a vzhlédl nepatrně vzhůru. „Bůh mi odpusť, ale snad vám to pomůže. Harry Larson se tu stavil ten den ihned po vraždě Hannah. Modlil se tu. Nemohl jsem ale samozřejmě mít tušení, co se přihodilo. Potom se vytratil.“ „Neříkal něco?“ „Byl velice neklidný, jen se velice usilovně modlil, ale se mnou nepromluvil jediné slovo. Kromě pozdravu.“ „Jste očividně poslední člověk, který Harryho Larsona viděl poté, co patrně zavraždil Hannah. Opravdu nic nevíte, Otče?“ Chvíli se zamyšleně díval před sebe do země. „Jediné, co jsem zaslechl, když se modlil bylo něco ohledně toho, že se všem pomstí. To je vše. Po modlitbě se vytratil.“ „Byl věřící nebo to byla jednorázová záležitost?“ „Nikdy jsem ho tu neviděl.“ „To je dost zvláštní, nemyslíte?“ „Někteří lidé se ve vypjatých okamžicích uchylují k modlitbám.“ „Ano, někdy…“ „Vy snad ne?“ Zavrtěl hlavou. „V co věříte, komisaři?“ „V sám sebe,“ odpověděl bez zamyšlení. Na to Otec Frederik nijak nezareagoval, ale asi se mu odpověď tohoto typu moc nepozdávala. „Dobrá, změňme téma. Všiml jsem si, že se venku svítí v tom domku. To je příbytek vašeho hrobníka?“ 100
Ukázka elektronické knihy