Stacey Kennedyová
s ostatními kovboji. Beau k ní přistoupil. „Chceš si po obědě vyjet na koni?“ Usmála se a v očích jí zajiskřilo, ale pak pochybovačně potřásla hlavou. „Já jsem ještě nikdy na koni nejela.“ „To nevadí,“ odpověděl. „Musíš mi jen trochu věřit. Budeš v bezpečí.“ Skousla si ret, ale uvědomila si, že mu věří hodně. Měla pocit, že to musí být jeden z nejspolehlivějších lidí, jaké kdy poznala. Z toho zvláštního odhalení se jí trochu zatočila hlava. Její staré já by se nikdy neodvážilo sednout na koně. Věděla, že by neměla s Beauem trávit víc času, protože jí s ním začínalo být až moc dobře. Ale přála si nový začátek a s novým začátkem se pojila i nová dobrodružství. A kromě toho… byla s ním doopravdy ráda. „Jasně, tak pojedeme.“ Pak k němu přišla o něco blíž a dodala šeptem: „Pokud se pak budu moct projet i na tobě.“ V očích mu zajiskřilo. „To je bez debaty, miláčku.“ Beau už zapomněl, jaký klid přináší čas příjemně strávený se ženou. Projížděli se s Norou po jejich pozemcích a jen existovali, dýchali a dívali se kolem sebe. Ze sedla obhlížel zemi, na níž jeho otci záleželo stejně jako na jeho rodině. Vlnící se kopce, dobytek pasoucí se v dálce u jezera, divočina kolem nich. Jeho otec tuto zemi miloval a vážil si jí. A Beauovi se po něm nesmírně stýskalo. Po jeho moudrosti, humoru a zemitosti. Smrt není laskavá. Beau zakusil její krutost už tehdy, kdy přišel o Annie. Nikdy mu nepřestala chybět, ale když hleděl na Noru, která seděla trochu ztuhle v sedle menšího a velmi klidného starého koně, který byl vždycky líný jako veš, a proto to byl ideální kůň pro ni, žasl nad tím, jak ho probudila. Co by asi na ni říkal jeho otec? Vsadil by se, že by ji miloval. „Uvolni se v bocích,“ doporučil jí jemně. Otěže 98