Maisey Yatesová
pršelo a kvůli tobě jsem se cítila, jako bych byla úplně nicotná. Zničil jsi mě. Zničil jsi nás, je to tak?“ „Riot…“ „Ne,“ řekla důrazně a odtáhla se od něj. „Nikdy jsi mě nemiloval. A nemiluješ mě ani teď.“ Nikdy jí to neřekl. Přesto tomu věřila, protože si myslela, že by jinak nebylo možné, aby spolu měli dítě a plánovali společnou budoucnost. „Ne, nikdy jsi mě nemiloval. A… poslal jsi mě pryč. Teď si vzpomínám.“ Nemluvila tak docela pravdu, na to si nepamatovala, ale jinak to být nemohlo. Zdálo se jí, jako by jí vyrval srdce z těla. Hluboce jí ublížil. Tak hrozně s nikdo v životě nezacházel. Choval se k ní, jako by byla hodná jeho lásky, takže začala věřit ve společnou budoucnost. Ignorovala intuici, která jí našeptávala, že s Kravem něco není v pořádku. Jenomže ona chtěla vidět jen jeho krásu a nevšímala si varování. Věřila, že když je na ni tak hodný, nemůže být přece zlý. Byla přesvědčená, že krásná šelma nemůže být krutá a nebezpečná. A Krav byl pod vší tou krásou stále predátor, ochotný zničit vše, co mu stálo v cestě. Byl to muž, který ostatní jen využíval. A když už je nepotřeboval, odhodil je jako nepotřebné zboží. Riot jako by náhle prozřela. Krav nebyl krásným mužem, který se šelmě jen vzdáleně podobal. Ne. Krav byl sám šelma. Nebezpečný tygr. Zářivé pruhy měly kořist jen obalamutit, omámit, a planoucí oči zhypnotizovat, aby zapomněla, čí je. Aby nehybně a ochotně čekala, až po ní skočí, až ji zničí. Riot si usilovně snažila vzpomenout. Tolik se snažila! Jak se do něj zamilovala. Jak v ní probudil chtíč. Jak ho využil. Zneužil ji. 98