Bella Masonová
mu naposledy něco přineslo tolik radosti jako Emmina blízkost. Musel si vzpomenout na rozhovor s Mattem a zvážit, jestli čas, který spolu prožili, nezačíná mít jiný význam, než mu chce připsat. O něco později seděl ve své kanceláři a zamyšleně si pohazoval kuličkou. Měl je ve všech svých pracovnách a používal je jako pomůcku pro lepší soustředění vždy, když se ocitl před těžko řešitelným problémem. V této chvíli se snažil zjistit, jak sladit práci, domov a Emmu. Právě když kuličku odložil a sáhl po klávesnici počítače, zazvonil telefon. „Alexander Hastings,“ ohlásil se. „Dobrý večer, pane Hastingsi. Tady je doktorka Bernardová z Fairmontské nemocnice.“ Alex ucítil, jak mu v žilách tuhne krev. „Co se stalo?“ „Váš otec prodělal srdeční příhodu.“ O vteřinu později byl na nohou a pádil ze dveří. „Je ve stabilizovaném stavu, ale několik dní bude muset zůstat v naší péči.“ Prudce udeřil do tlačítka u dveří výtahu. Připadalo mu, jako by trvalo celou věčnost, než výtah dojel až do jeho patra. Stiskl tlačítko do podzemní garáže. „Dobře, děkuju za zprávu. Průběžně mě o všem dál informujte. Budu tam, jak budu moct. Pravděpodobně brzy zrána.“ Sotva si pamatoval, co dalšího lékařce pověděl. Strčil telefon do kapsy a rozrazil dvířka vozu. Skočil za volant a práskl jimi rázněji, než bylo nutné. Divoce si prsty pročísl vlasy a zbytečně několikrát udeřil do volantu. Zazdálo se mu, jako by mu z plic unikl všechen vzduch. Zoufale se snažil ovládnout ledový strach, který mu sevřel srdce. S kvílícími pneumatikami vyjel z parkoviště. Když mu o necelou hodinu později lékařka znovu zavolala, byl už na letišti Essendon a nastupoval do soukromého letadla společnosti Hastings International s jedinou 98
Ples v Melbourne
myšlenkou. Musím do Londýna. Co nejrychleji. Zvonila mu v hlavě jako kolovrátek tak naléhavě, že nedovedl myslet na nic jiného. V letadle nepromluvil s pilotem ani stevardem, který mu přišel nabídnout občerstvení. Let mu připadal nekonečný. V Londýně jej po přistání přišel i navzdory brzké ranní hodině přišel na letiště uvítat Matt. Odvezl jej do nemocnice a Alex z jeho vozu vyskočil ještě dříve, než jej jeho přítel stačil zaparkovat. V hrudi mu bušilo srdce zrychlené obavami z toho, co se dozví. Jako velká voda vtrhl do soukromého křídla nemocnice, kde na něj už čekal ošetřující lékařka. Očividně si s ním chtěla promluvit ještě předtím, než jej vpustí do pacientova pokoje. „Doktorka Bernardová?“ optal se Alex. Během letu nezamhouřil oka a připadalo mu, že se na nohou drží jen silou vůle. Přikývla. „Pane Hastingsi…,“ pronesla k němu místo pozdravu. „Jak je na tom můj otec?“ Zdálo se, že se Alex ovládá. Jediné, co naznačovalo, jak moc se obává odpovědi, byla sevřená pěst přitisknutá k boku. „Je unavený. Prodělal to, čemu říkáme infarkt myokardu bez elevace ST na EKG. Jinými slovy, mírný srdeční záchvat. Neměl by zanechat následky, ale bude muset změnit dietu a životní styl. Dodržovat vhodný režim cvičení. A vyhýbat se stresu. Celkem ale myslím, že by měl být v pořádku. Než se ale zotaví, bude muset alespoň pár týdnů odpočívat.“ Alexovi klesla ramena úlevou. „A léčba?“ „Předepíšu mu nějaké léky. Myslím, že bychom ho mohli propustit už za den nebo dva, ale bude muset pravidelně docházet ke svému kardiologovi.“ „Žádného nemá. Až do této chvíle žádného nepotřeboval. Protože jste ho ošetřovala, byl bych rád, kdyby mohl chodit k vám,“ prohlásil Alex, ve kterém už 99
Bella Masonová
zvolna začínala vítězit obvyklá rozvaha. „Vezmu si od vás recept a zajistím ty léky. Můžu teď za ním?“ „Ano, ale nebuďte ho.“ Vešel do příjemně zařízeného pokoje. Nebýt zdravotnického vybavení, které v něm bylo rozmístěné, mohl by soutěžit s hotelovým pokojem. Očekával, že v něm bude tma, aby mohl jeho otec nerušené spát, na nočním stolku ale svítila lampička a otec si cosi četl na displeji telefonu. Uběhlo několik vteřin, než si všiml, že ve dveřích stojí jeho syn. „Alexi?“ optal se a překvapeně odložil telefon. „Tati?“ Alex ucítil, jak se mu žilami rozlévá sladká úleva. Vydal se přímo k otci a objal ho. „Kde se tu bereš?“ zajímal se otec. „To myslíš vážně? Vyděsil jsi mě k smrti!“ Alexovi se z hrdla vydral zvuk na pomezí zlostného výkřiku a hysterického smíchu. Otec ho vzal za ruku. „Rád tě vidím, ale nemusel jsi sem vážit tak dlouhou cestu.“ „Jistěže musel!“ Alex se zhroutil do křesla vedle postele. „Mluvil jsi s doktorkou?“ „Mluvil,“ připustil Alex. „Chystáme pro tebe pár změn.“ Otec jen obrátil oči v sloup. Alexovi se zúžily zorničky. „Takhle se na mě nedívej. Je nejvyšší čas, abys nechal podnik podnikem.“ Když mu teď spadl kámen ze srdce, cítil se povzneseně, téměř opojeně. Nedovedl si představit, že by otce ztratil. Teď byl pevně odhodlaný změny zavést bez ohledu na to, jestli s nimi otec bude souhlasit. „Alexi…“ „Nechci nic slyšet, tati. Musíš se vyhýbat stresu. Pojedeš si trochu odpočinout na venkov. Do Londýna budeš jezdit jen k lékaři. A seženeme někoho, kdo ti pomůže při zotavení.“ „To mi chceš najmout ošetřovatelku?“ 100 Ukázka elektronické knihy