Cedric Jakmile odejde, napíšu rychlou zprávu mamce, že mi není dobře a budu spát. Nechci, aby mě dneska viděla. Ani já se nechci vidět. I v koupelně jsem se vyhýbal zrcadlu. Vím, že vypadám hrozně. Schoulím se do klubíčka a konečně to pustím. Slzy, který jsem tak pevně držel, i tu bolest nechám jít ven. Proč mi to udělali? Vždyť jsem jim nic neprovedl. Nikdy jsem s nima ani nemluvil, ani když mě uráželi nebo se mi posmívali. Nechával jsem je být, a to samý jsem chtěl i po nich. Oni mě ale obklíčili, shodili na zem a tam mě bili. Přitom na mě křičeli, že si Joaha nezasloužím, že jsem jen zbytečná pijavice, kterou by měl někdo rozšlápnout. A že oni to udělají. Tak hrozně jsem se bál. V duchu se jen modlil, abych to přežil. Rukou se zkusím dotknout svých zad, ale moc to bolí. Tam jsem schytal nejvíc ran, protože jsem byl schoulenej a chránil si břicho s hlavou. Slzy už mi dávno došly a z vyčerpání mě bolí hlava. Zavřu oči a konečně usnu. *** „Pane Bože, co se ti stalo?“ vykřikne máma, sotva mě druhej den ráno uvidí.
98
„Spadl jsem z kola. Po škole jsem chtěl zajet za Mel, ale uklouzlo mi to na štěrku a já spadl přímo do hromady kamení.“ „Pane Bože,“ zopakuje vyděšeně a začne mě opatrně prohlížet. „nemáš něco zlomeného? Kde všude jsi zraněný? Byl jsi v nemocnici?“ „Ne,“ zavrtím hlavou a snažím se usmát, abych ji uklidnil. „Jen jsem trochu pomlácenej.“ „Měli bychom jet do nemocnice.“ „To je zbytečný. Není to zas tak hrozný. Mám to vydezinfikovaný a za pár dní budu v pořádku.“ „Cedricu -“ „Mami, vážně je to dobrý. Je víkend, takže si odpočinu.“ Mamka mě nešťastně pozoruje a snaží se přijít na to, co má dělat. Jestli mě poslechnout nebo násilím dotáhnout na pohotovost. „Kdyby se to zhoršilo, dám ti vědět, jo?“ „Dobře,“ povzdechne si nakonec. „Díky.“ Během snídaně se musím přetvařovat a předstírat, že jsem v pořádku. Jedna věc je, že se trápím já. Ale mamka se bát nesmí. „Mami, uděláš mi k obědu špagety?“ poprosím ji, abych ji odvedl od starostí. „Mám na ně chuť.“ „Dobře, miláčku,“ pohladí mě po hlavě. „Běž si lehnout.“ Přikývnu. V hale si vezmu batoh a vezmu si ho do pokoje. Nepamatuju si, že bych tam ten batoh nechával, ale jsem rád, že jsem ho neztratil. Hlavně mobil, kterej mám v něm. Vytáhnu ho a překvapí
99
mě, kolik upozornění na něm mám. Nejen na síti, ale i na zprávy. Ty si otevřu první.
Mel: Co se ti stalo?! Mel: Všude koluje video, jak tě nějaký děcka mlátí. Mel: Jsi hodně zraněný? Mel: Bojím se o tebe. Mel: Cedricu, napiš mi! Mel: Joah a skupina uveřejnili nějaký videa o tom napadení. Mel: Asi nemáš náladu na psaní. Mel: Dobře. Mel: Ale jsem tady, až budeš potřebovat. Mel: Mobil si nevypnu ani v noci. Sevřu oči. Myslel jsem, že už nemám žádný slzy, ale když si čtu její zprávy, znovu se mi chce brečet. Jsem rád, že ji mám. Nevadí, že nemám jiný kamarády, ona vydá za sto dalších. Otřu si tvář a otevřu si další zprávy.
Joah: Jak ti je? Joah: Napiš mi. Dvě zprávy, ale to není důležitý. Díky nim si vzpomenu na včerejší den. Jak přiběhl a oni mě pustili. Jak na ně křičel. Jak mě odvezl domů a ošetřil mě. Jak přede mnou klečel. Jak brečel a omlouval se mi. Myslel to vážně. Vím to. Tohle by nedokázal 100 Ukázka elektronické knihy