Cedric Jakmile odejde, napíšu rychlou zprávu mamce, že mi není dobře a budu spát. Nechci, aby mě dneska viděla. Ani já se nechci vidět. I v koupelně jsem se vyhýbal zrcadlu. Vím, že vypadám hrozně. Schoulím se do klubíčka a konečně to pustím. Slzy, který jsem tak pevně držel, i tu bolest nechám jít ven. Proč mi to udělali? Vždyť jsem jim nic neprovedl. Nikdy jsem s nima ani nemluvil, ani když mě uráželi nebo se mi posmívali. Nechával jsem je být, a to samý jsem chtěl i po nich. Oni mě ale obklíčili, shodili na zem a tam mě bili. Přitom na mě křičeli, že si Joaha nezasloužím, že jsem jen zbytečná pijavice, kterou by měl někdo rozšlápnout. A že oni to udělají. Tak hrozně jsem se bál. V duchu se jen modlil, abych to přežil. Rukou se zkusím dotknout svých zad, ale moc to bolí. Tam jsem schytal nejvíc ran, protože jsem byl schoulenej a chránil si břicho s hlavou. Slzy už mi dávno došly a z vyčerpání mě bolí hlava. Zavřu oči a konečně usnu. *** „Pane Bože, co se ti stalo?“ vykřikne máma, sotva mě druhej den ráno uvidí.
98