Odvedli všechny dívky a ženy z vesnice na rýžové pole, postavili nás do řady — bylo nás asi čtyřicet — a násilím se na nás vrhli. Nejdřív jsme všechny křičely, ale ke konci už bylo ticho, už jsme na křik neměly sílu. Mě znásilnilo pět chlapů, jeden po druhém. Bili mě, fackovali, kopali do mě a kousali mě. Měla jsem takový strach, že jsem se ani nepohnula. Vedle mě ležely dvě mrtvé dívky. Když vyšlo slunce, byla jsem sotva při vědomí. Pak jsem se probrala, ale nemohla jsem chodit, mohla jsem se jen plazit. Všude ležela těla. Snažila jsem se najít své děti. Potom jsem zahlédla malého chlapečka, zastřeleného do zad, jak leží na zemi tváří dolů. Byl to Subat Alám, můj nejstarší. Snažil se doběhnout ke mně. Bylo mu osm let.“ Na tom rýžovém poli byla i pětadvacetiletá Šahída, žena v šedomodré šále. Když do její chýše vtrhli vojáci, popadla svého šestiměsíčního syna a dvouletou dceru. Se slzami v očích mi vyprávěla, jak se je snažila ochránit. „Měla jsem je v náruči a vojáci mi je vytrhli. Nechtěla jsem je pustit, ale mohla jsem chránit jen jedno. Popadli mého chlapečka a hodili ho na zem, a jak jsem utíkala, zaslechla jsem výstřel. Neohlédla jsem se, bála jsem se, že bych přišla i o dceru.“ Když ji pod hrozbou zastřelení nastrkali do řady mezi ostatní ženy, srdce jí bušilo tak, že sotva stála. „Slyšela jsem, jak v okolních vesnicích znásilňovali ženy,“ řekla mi. „Potom mě přivázali za zápěstí k banánovníku a znásilnili mě. Znásilnil mě jeden voják a já jsem plakala a křičela. Potom mě chtěl zastřelit nebo podříznout, ale byla moc tma.“ Šahídě se nějak podařilo utéct do džungle, kde našla své zbývající tři děti, vystrašeně přitisknuté k sobě. „Po východu slunce jsme spatřili tu zkázu. Pozabíjeli nám dobytek, slepice i kozy, vypálili domy. Lidem buď usekli hla vu, končetiny, nebo je zastřelili.“ Když se dala do vyprávění třetí vdova Madína s tmavě růžovým šátkem na hlavě, její slova přehlušilo svolávání
98