Odvedli všechny dívky a ženy z vesnice na rýžové pole, postavili nás do řady — bylo nás asi čtyřicet — a násilím se na nás vrhli. Nejdřív jsme všechny křičely, ale ke konci už bylo ticho, už jsme na křik neměly sílu. Mě znásilnilo pět chlapů, jeden po druhém. Bili mě, fackovali, kopali do mě a kousali mě. Měla jsem takový strach, že jsem se ani nepohnula. Vedle mě ležely dvě mrtvé dívky. Když vyšlo slunce, byla jsem sotva při vědomí. Pak jsem se probrala, ale nemohla jsem chodit, mohla jsem se jen plazit. Všude ležela těla. Snažila jsem se najít své děti. Potom jsem zahlédla malého chlapečka, zastřeleného do zad, jak leží na zemi tváří dolů. Byl to Subat Alám, můj nejstarší. Snažil se doběhnout ke mně. Bylo mu osm let.“ Na tom rýžovém poli byla i pětadvacetiletá Šahída, žena v šedomodré šále. Když do její chýše vtrhli vojáci, popadla svého šestiměsíčního syna a dvouletou dceru. Se slzami v očích mi vyprávěla, jak se je snažila ochránit. „Měla jsem je v náruči a vojáci mi je vytrhli. Nechtěla jsem je pustit, ale mohla jsem chránit jen jedno. Popadli mého chlapečka a hodili ho na zem, a jak jsem utíkala, zaslechla jsem výstřel. Neohlédla jsem se, bála jsem se, že bych přišla i o dceru.“ Když ji pod hrozbou zastřelení nastrkali do řady mezi ostatní ženy, srdce jí bušilo tak, že sotva stála. „Slyšela jsem, jak v okolních vesnicích znásilňovali ženy,“ řekla mi. „Potom mě přivázali za zápěstí k banánovníku a znásilnili mě. Znásilnil mě jeden voják a já jsem plakala a křičela. Potom mě chtěl zastřelit nebo podříznout, ale byla moc tma.“ Šahídě se nějak podařilo utéct do džungle, kde našla své zbývající tři děti, vystrašeně přitisknuté k sobě. „Po východu slunce jsme spatřili tu zkázu. Pozabíjeli nám dobytek, slepice i kozy, vypálili domy. Lidem buď usekli hla vu, končetiny, nebo je zastřelili.“ Když se dala do vyprávění třetí vdova Madína s tmavě růžovým šátkem na hlavě, její slova přehlušilo svolávání
98
99
k modlitbě z mešity na kopci a brekot jejího synka, kterého právě kojila. Levou ručičku měl oteklou a ošklivě zanícenou. „Když k nám vtrhli vojáci, spala jsem. Podařilo se mi utéct se všemi třemi dětmi na kopec za vesnicí. Měla jsem obrovský strach, protože jsem byla v pátém měsíci těhotenství. Když našli těhotnou ženu, vyřízli jí plod z břicha. Podle nich Rohingové nejsou lidé. Chtějí nás vyhladit. Potom mě jeden voják zahlédl a chytil mě. Bála jsem se, že ucítí mé břicho. Vojáci měli velké nože a mačety.“ Zatímco ji voják znásilňoval v lese, ona se modlila za dítě, které nosila. „Křičela jsem, takže moje děti brečely,“ vzpomínala. „Bály se. Tehdy mi také vzali mého nejstaršího. Už jsem ho neviděla. Víme, že když nějaké děti odvlečou, tak je zabijí. Myanmarská armáda jsou podle mě nejhorší lidé na světě,“ dodala a šátkem si otřela oči. „Kdybychom měly nože, zabily bychom je,“ prohlásila Šahída. Všem třem ženám se nakonec podařilo utéct. Kolem hřbitova na východ od vesnice se dostaly do džungle, kde se měsíc ukrývaly s ostatními znásilněnými ženami, starci a dětmi z vesnice. „Schovávali jsme se v křoví a přesouvali se z místa na místo,“ popisovala Muníra. „Celé dny i noci pršelo a nám nezbývala žádná naděje. My ženy jsme z té hrůzy ztratily chuť k jídlu, ale děti plakaly hlady. Mohly jsme jim dát jen ovoce a listí. Některé dny jsme neměli nic víc než vodu z potoka. Museli jsme být neustále v pohybu, protože armáda nás všude hledala. Některým lidem se podařilo před útěkem zakopat úrodu a týden po útoku se vrátili do vesnice, aby přinesli trochu prosa, ale vojáci je našli a střelili je do hlavy. Všude jsme naráželi na mrtvá těla. Některá tam ležela už několik dní, některá byla nová.“ „Nedalo se spát,“ připojila se Šahída. „Pořád jsem na sobě viděla ty vojáky a modlila se o pomoc.“
Nakonec překročili řeku do Bangladéše, do bezpečí. Ale jejich trápení ještě nebylo u konce a možná ani nikdy ne bude. Zavraždění manželé znamenají pro tyto ženy nejenom život s neustálým přízrakem minulosti, ale také nutnost starat se o děti jako samoživitelky. To je v konzervativní muslimské komunitě ještě těžší než jinde. „Děti nemají svetr nebo jiné teplé oblečení a mimina trpí průjmy,“ řekla Madína. „Dostáváme jen základní potraviny jako rýži, čočku a olej, ale nemáme podložku, na kterou bychom si mohly sednout, polštář na spaní, příbory ani nějakou láhev na vodu,“ líčila Šahída. „A kvůli dětem a tomu, co se nám stalo, se s námi už nikdo neožení.“ Případ Rohingů zaskočil i nejotrlejší humanitární pracovníky a novináře. Nešlo jen o to, že individuální příběhy Rohingů patřily k tomu nejhoršímu, co jsme kdy slyšeli, ale o samotný rozměr toho, co se stalo. V každé chýši čekalo něco strašného a na tak rozsáhlý útok na ženy a dívky jsem zatím nikde jinde nenarazila. Hrozné byly i zdejší podmínky. Tábor byl špinavý, cesty byly poseté kalužemi páchnoucí zelené vody. Latrín tu měli hodně — třicet tisíc, jak jsem se později dozvěděla od komisaře pro pomoc uprchlíkům. Stavěly se ale tak spěšně, že mnohé už byly ucpané, a zdálo se, že žádná nemá zámek. Spousta jich stála hned vedle kohoutků, kam děti chodily pro vodu. Pracovníci tábora mi vysvětlili, že studny jsou tak mělké, že přes tři čtvrtiny z nich jsou kontaminované fekáliemi. Ne bylo divu, že děti trpěly průjmy. Čtvrtina dětí byla podvyži vená. Mnoho žen s kojenci prošlo takovým stresem, že ztra tily mléko. V táboře neexistovalo soukromí. Bangladéš už tak patřil k nejpřelidněnějším zemím na planetě a jeho 165 milionů obyvatel k nejchudším na světě, takže najít místo pro další stovky tisíc lidí nebylo snadné. Jeden pracovník tábora mi Ukázka elektronické knihy
100