Císařská loď Dne 21. ledna, první hodina, roku 200 po Kristu Na loď se Galénos vrátil v době secunda vigilia, rozhodl se však počkat do svítání, než požádá o slyšení u císaře. Z části proto, že byl unaven, z části proto, že si potřeboval utřídit myšlenky. Znovu stál tváří v tvář nejstrašnější nemoci, s jakou se během svého dlouhého života setkal, a chtěl si uspořádat všechny minulé zkušenosti, od Aquileie po Řím, od severních hranic impéria až po ulice hlavního města. Počítal, že šlo o tisíce případů, všechno lidé, které ošetřoval a viděl pomalu umírat. Zachránilo se jich málo… Prošel si v duchu celou tu dlouhou pouť, neboť se snažil přijít na něco klíčového, co by mu pomohlo zabrzdit postup nemoci, která byla stejně tichá jako smrtelná. Ať přemýšlel sebeusilovněji, k žádnému závěru nedošel. Za svítání přišel k císaři, který Galéna přijal s napjatým výrazem. Galénos si uměl představit, co císař cítí po přečtení zprávy, kterou augustovi vzkázal o tom, co se přihodilo. Císař přišel v doprovodu manželky Iulie a praefecta Plautiana. Druhý velitel praetoria se nacházel ve vojenském táboře na břehu. Oba se ve velení malému císařskému vojsku střídali. „Ve své zprávě sděluješ, že jde o tutéž nemoc, která zdecimovala jednotky Marka Aurelia u Aquileie,“ spustil Severus a hlas se mu chvěl. „Pak se rozšířila po celém Římě a po velké části impéria a zabila stovky tisíc lidí.“ „Je to tak, auguste,“ potvrdil Galénos rázně, aby nenechal žádný prostor případnému špatnému výkladu vysvětlení příznaků, jimiž trpěli nemocní legionáři. „Ale ‚zdecimovala‘ je příliš pozitivní výraz. Nezemřel každý desátý muž, v Aquileii zemřel každý čtvrtý nebo pátý legionář a v Římě nejméně tři z každých deseti obyvatel. Na následky této nemoci zemřeli dokonce dva spolucísaři, božský Lucius Verus a pak božský Marcus Aurelius.“ Obraz, který lékař načrtl, byl natolik zničující, že chvíli nikdo ani nehlesl. „Předpokládám, že neexistuje možnost, že bychom stáli tváří v tvář jiné nemoci? Nemůžeš se přece jen mýlit?“ odvážila se zeptat císařovna, ale hlasem tak hebkým, tak opatrným, že ani Galénova povýšenost a hrdost nebyly dotčeny. Bylo normální si v duchu přát, aby se lékař mýlil. Poprvé v životě by tomu byl rád i samotný Galénos. „Velmi se obávám, že se nemýlím, augusto. Bojoval jsem proti tomuto moru několik let a prohlédl jsem tisíce nemocných. Vředy, příznaky, a především strašné strupy, které se při nemoci objevují v té nejkrutější fázi, jsou něčím, co nemohu po celý svůj život dostat z hlavy. Stojíme před touž pohromou. Jinde a jindy sice vypukl i mor s méně prudkými
• 98 •