Připoutaná (Ukázka, strana 99)

uklízet si v pokoji, v sobotu přinesou něco k jídlu z čínské restaurace nebo si stěžují, kolik stojí školní výlety. Můj táta tohle všechno dělá taky, jenže si k tomu našel novou ženu a má s ní sex.

Ellie už má velké břicho a je to divné. Všude jinde je totiž hubená.

Když si všimne, jak na to nafouklé břicho zírám, řekne, že ji rozčiluju. To taky není žádný kompliment. Někdy tvrdí, že jsem divná. Ale proč? Já přece nejsem ten, kdo má pod svetrem balon. Snažím se, aby si nevšimla, jak si ji prohlížím, protože táta by se zlobil, že ji rozčiluju. „Chová se k tobě moc hezky,“ opakuje mi pořád dokola, jako by to pak byla víc pravda.

V nádražní čekárně je stánek, kde si lidi, kteří spěchají do práce, můžou koupit kafe, čaj nebo snídani. Jenže tady nemají stoly, a tak si to musejí sníst vestoje nebo si jídlo vzít do vlaku a doufat, že si tam sednou. Moje oblíbená snídaně je toust se slaninou. Mám ráda vůni smažené slaniny a pečeného chleba – připomíná mi to dědu, který mi snídaně kdysi dávno chystal. Ve stánku většinou prodává žena, někdy i muž. Jsou z Tchaj-wanu. Vím to, protože jsem zaslechla, jak to ten muž jednou řekl nějakému zákazníkovi, který se ho na to ptal. Nevěděla jsem, kde je Tchaj-wan, a trvalo mi celou věčnost, než jsem ho na tátově globusu našla. Vlastně skoro celé jedno sobotní odpoledne, ale nevadilo mi to, protože jsem aspoň měla co dělat.

Tchajwanci mají na rádiu nastavenou klasickou hudbu, což lidi dost překvapuje. Vždycky se tváří udiveně, když jim k sendvičům hraje klavír a housle, protože v jiných obchodech a kavárnách je slyšet jen pop music. Mně se tahle hudba líbí, protože děda měl spoustu desek od skladatelů, kteří už jsou dávno mrtví. Učil mě jména jako Beethoven, Bach a Chopin, ale nepamatuju si, co který z nich složil. Děda umřel, když mi bylo osm, což je škoda. Kdyby ještě žil, určitě bych teď věděla, co hraje v rádiu, a možná bych ani neseděla v téhle čekárně. Seděla bych v jeho malém obývacím pokoji, kde sice bylo příliš mnoho nábytku, ale vždycky tam vonělo leštidlo a svítilo slunce. Bylo tam hezky.

97

Mamka byla smutnější než já, když umřel, protože pro mě to byl děda, ale pro ni otec a to je důležitější. Táta říkal, že si mamka v tom naříkání libuje a že to není vhodné, protože děda měl radši lidi veselé, a nechtěl by, abychom se trápili. Já nevím, jak to je, ale snažila jsem se nebrečet ani před jedním z nich, protože každého to nějak rozčilovalo. A kvůli tomu, že maminka tak moc plakala, se táta začal kamarádit s Ellie. Vysvětloval, že to nebyla jeho vina.

Asi budu trochu po dědovi, protože mám taky radši, když jsou lidi šťastní. Je mi dobře, když jsou všichni kolem mě spokojení. Na tom přece není nic špatného. Čekárny nejsou moc klidná místa, lidi jsou tam jako na trní. Asi kvůli tomu, aby jim neujel vlak. Já se taky bojím, ale ne proto, že by vlak přijel pozdě, spíš proto, že by ho třeba zrušili. Co bych si pak počala? Kam bych šla? Přesto mám to místo ráda. Cítím se tam bezpečně, ne jako předtím nebo potom, tady můžu být sama sebou. Dneska dost prší a na dlažbě zůstávají loužičky, což je trochu nebezpečné pro paní v lodičkách. Lidi taky vyklepávají deštníky a postříkají mě. Je mi tu dobře, protože se nemusím starat, jestli je šťastný někdo jiný než já.

Cesta začala dobře. Vlak přijel včas a nikdo vedle mě neseděl, ­nemluvil na mě ani se na mě neusmíval. To je nejlepší, protože se nesmím bavit s cizími lidmi. Jenže někteří cizí lidi jsou babičky, které asi nevědí, že nemají mluvit na cizí děti. Já se pak stydím, protože za a) je neslušné, když jim neodpovídám, nebo za b) musím porušit zákaz. Cesta pokračuje hůř, když na mě na druhém konci nikdo nečeká. To se někdy stává, a to pak běžím na autobus. Ale táta říkal, že mě dnes vyzvedne. Takže teď buď za a) půjdu na autobus a on třeba hned potom přijede, já už tady nebudu a on se bude zlobit, nebo za b) budu na něj dál čekat na nádraží, ale pak zmeškám poslední autobus a už je skoro tma a budu mít potíže.

Radši jdu tedy na autobus.

Od zastávky je to k tátovi jen deset minut pěšky. „To přece nic ne98

­ í,“ říká vždycky, i když sám autobusem nikdy nejezdí. Má BMW. n Hodně prší, proto spíš utíkám, ale s kufříkem to moc nejde. K domu dorazím za sedm a půl minuty, počítala jsem to.

Potichu si odemknu vlastním klíčem. Viděla jsem v televizi pořad o dětech s klíčem na krku a bylo to moc smutné. Předtím jsem myslela, že mít vlastní klíč je skoro dospělé, teď o tom kamarádkám radši lžu, aby si nemyslely, že jsem divná. Předstírám, že na mě taky vždycky někdo čeká s mlékem a sušenkami.

Sundám si boty a kabát už ve dveřích, protože nechci pokapat lesk­ lou podlahu v chodbě. Všechno i s kufříkem si nesu nahoru, protože nikdo přece nechce zakopávat o moje věci, to by bylo sobecké a měla bych problémy. Nahoře zaslechnu zvuky z tátovy a Elliny ložnice. Musím kolem potichu projít, aby si mě nevšimli, protože nejsem hloupá a už poznám, co je to za zvuky. Zvuky při sexu jsou horší než třeba při veslování. Jenže dveře do ložnice jsou otevřené a to je špatné, protože za a) hrozí, že mě někdo z nich zahlídne, nebo za b) bych mohla zahlídnout já je a to by bylo hnusný! Snažím se koukat jen do země, vážně, proč bych to chtěla vidět? Jenže moje oči nějak neposlouchají a já na moment otočím hlavu tím směrem. Ani nevím, proč jsem to udělala. A je to fakt hroznej pohled. Horší, než jsem si představovala.

Vidím tátův chlupatý zadek, jak se hýbe sem a tam a přitom naráží do Ellie, která neleží na zádech jako ženy na obrázku v učebnici o sexuální výchově. Místo toho klečí a předklání se, dělají to celé špatně.

A zvuky, které vydávají, chraptění a funění a vzdychání, jako by strašně dlouho utíkali, jsou taky hrozné. On jí určitě ubližuje.

Ještě něco není v pořádku. Ta žena, do které táta naráží, vůbec není Ellie. Má jiné tvary, není těhotná a má velká prsa a táta se po nich natahuje se stejným nadšením jako po burácích v karamelu, když Ellie položí mísu na stůl. „Och,“ vydechnu, i když jsem chtěla být zticha, a muselo to být dost hlasité. Možná jsem to spíš vykřikla, protože mě i přes chrochtání za99

Ukázka elektronické knihy