Nejznámější světové pohádky (Ukázka, strana 99)

prosil, aby se dozvěděl, co udělal. “Falešný ničemo!” řekl sultán, “pojď sem,” a ukázal mu z okna místo, kde stál jeho palác. Aladin byl tak ohromen, že se nezmohl na slovo.

“Kde je můj palác a má dcera?” ptal se hrozivým hlasem sultán.

“Ničemu nerozumím,” rozplakal se Aladin.

“Svou dceru musím mít a ty ji musíš najít, jinak přijdeš o hlavu.”

Aladin prosil o čtyřicet dní, během nichž ji měl najít, a slíbil, že pokud se mu to nepodaří, vrátí se a podstoupí smrt podle sultánova přání. Jeho prosba byla vyslyšena a on smutně odešel ze sultanového paláce.

Tři dny bloudil jako šílenec a ptal se všech, co se stalo s jeho palácem, ale mnozí se mu jen smáli, jiní ho litovali.

Přišel na břeh řeky, poklekl, aby se pomodlil, a pak se vrhl do vody. Přitom si otřel kouzelný prsten, který stále nosil. Zjevil se mu džin, kterého viděl v jeskyni, a zeptal se ho na jeho vůli.

“Zachraň mi život, džine,” řekl Aladin, “vrať mi zpátky můj palác.”

“To není v mé moci,” řekl džin, “jsem jen otrok prstenu, musíš ho požádat o lampu.” Aladin se na něj s nadějí podíval.

“I to je pravda,” řekl, “ale můžeš mě vzít do paláce a usadit mě pod oknem mé drahé ženy.” Hned se ocitl v Africe pod oknem princezny a samou únavou usnul.

Probudil ho zpěv ptáků. Dobře věděl, že za všechna svá neštěstí vděčí ztrátě lampy, a marně přemýšlel, kdo ho o ni připravil.

Toho rána princezna vstala dříve než kdy jindy od chvíle, kdy ji do Afriky odvezl kouzelník, jehož společnost musela snášet jednou denně. Chovala se k němu však tak krutě, že se k ní neodvážil

přiblížit. Když se oblékala, jedna z jejích žen vyhlédla ven a spatřila Aladina. Princezna přiběhla, otevřela okno a na hluk, který způsobila, Aladin vzhlédl. Zavolala na něj, aby přišel k ní, a velká byla radost těchto milenců, že se opět vidí.

Poté, co ji políbil, Aladin řekl: “Prosím tě, princezno, ve jménu Božím, než si promluvíme o něčem jiném, pro tvé i mé dobro, řekni mi, co se stalo se starou lampou, kterou jsem nechal na římse v síni, když jsem odjel na lov.”

“Bohužel!” řekla, “jsem nevinnou příčinou našich trápení,” a vyprávěla mu o výměně lampy.

“Teď už vím,” zvolal Aladin, “že za to musíme poděkovat africkému kouzelníkovi! Kde je ta lampa?”

“Nosí ji stále u sebe,” řekla princezna. “Vím to, protože ji vytáhl z hrudi, aby mi ji ukázal. Přeje si, abych na tebe zapomněla a provdala se za něj s tím, že jsi byl sťat na příkaz mého otce. Stále o tobě mluví velmi špatně, ale já mu odpovídám jen svými slzami. Pokud budu trvat na svém, že si ho nevezmu, nepochybuji, že použije násilí.”

Aladin ji utěšil a na chvíli ji opustil. Převlékl se u prvního člověka, kterého ve městě potkal, a když koupil jistý prášek, vrátil se k princezně, která ho pustila dovnitř malými postranními dveřmi.

“Obleč si své nejkrásnější šaty,” řekl jí, “a přijmi kouzelníka s úsměvem, ať si myslí, že jsi na mě zapomněla. Pozvi ho, aby s tebou povečeřel, a řekni, že chceš ochutnat víno jeho země. On si pro nějaké dojde, a zatímco bude pryč, řeknu ti, co máš dělat.”

Pozorně Aladina vyslechla, a když odešel, poprvé od svého odjezdu z Číny se pěkně oblékla. Oblékla si pás a čelenku z diamantů, a když v zrcadle uviděla, že je krásnější než kdy jindy,

přijala kouzelníka a k jeho velkému úžasu řekla: “Vím, že Aladin je mrtev a že mi ho nevrátí ani všechny mé slzy, a proto jsem se rozhodla, že už nebudu truchlit, a tak jsem tě pozvala, abys se mnou povečeřel; jsem však unavena čínskými víny a ráda bych ochutnala ta africká.” Kouzelník odletěl do svého sklepení a princezna mu dala do poháru prášek, který jí dal Aladin.

Než se napil, pronesl kouzelník řeč, v níž chválil její krásu, ale princezna ho přerušila slovy: “Nejdřív se napijeme a pak si můžeš říkat, co chceš.”

Přiložila si pohár ke rtům a držela ho tam, zatímco kouzelník vypil ten svůj až do dna a bez života klesl na zem.

Princezna pak otevřela Aladinovi dveře a vrhla se mu kolem krku, ale Aladin ji od sebe odehnal a řekl jí, ať ho nechá, že má ještě něco na práci. Pak šel k mrtvému kouzelníkovi, vytáhl z jeho vesty lampu a přikázal džinovi, aby odnesl palác i se vším, co v něm je, zpět do Číny. To se stalo a princezna ve své komnatě pocítila jen dva malé otřesy a málokoho napadlo, že je zase doma.

Sultán, který seděl ve své komnatě a truchlil pro ztracenou dceru, náhodou vzhlédl a protřel si oči, neboť tam stál palác jako dřív! Spěchal tam a Aladin ho přijal v síni se čtyřiadvaceti okny a s princeznou po boku. Aladin mu vyprávěl, co se stalo, a ukázal mu mrtvé kouzelníkovo tělo, aby uvěřil. Byla vyhlášena desetidenní hostina a zdálo se, že Aladin teď bude moci v klidu prožít zbytek života, ale nestalo se tak.

Africký kouzelník měl mladšího bratra, který byl ještě zlejší a mazanější než on sám. Vydal se do Číny, aby pomstil bratrovu smrt, a navštívil zbožnou ženu jménem Fatima v domnění, že by mu mohla být užitečná. Vstoupil do jejího domu, přiložil jí na prsa dýku

Ukázka elektronické knihy