zpívání na letních táborech i školních talentových soutěží. Základní jádro písně (pokud ne všechny její nuance), představené v kontextu filmu, který položil základy její citové závažnosti, a pak ještě posílené snadněji poslouchatelnou verzí na soundtracku, rezonovalo po celém světě čím dál víc. Ale i když začala být „Hallelujah“ navždy spojená s kreslenou postavičkou zeleného obra, historie měla s kompozicí Leonarda Cohena, a také s hlasem Jeffa Buckleyho, jiné plány. Když 11. září 2001 unesli teroristé čtyři letadla a zabili téměř tři tisíce lidí, nebyl čas na nějakou připravenou reakci. Během hodin a dní, které následovaly po ránu zkázy, se lidé namáhavě pokoušeli tuto tragédii pochopit nebo pojmenovat. Média se snažila najít v těch nelogických událostech nějakou logiku, improvizovala, jak informovat o tom, o čem je třeba, a jaká prohlášení je vhodné použít. Diváci po celém světě byli přilepeni k televizorům a hledali nějaké informace nebo vysvětlení. A tytéž otázky musely být pojmenovány v zábavním průmyslu – pro MTV možná nešlo o tak závažnou záležitost jako pro CNN, ale i tato televize musela promyslet, jak divákům podávat své pořady v tak bezprecedentní krizi pro celé Spojené státy. V hudební komunitě vznikaly nové písně, organizovaly se benefiční koncerty, texty a videoklipy začaly dostávat jiný význam. Rádiový gigant Clear Channel Communications poslal svým stanicím kontroverzní e-mail, ve kterém upozorňoval na písně, které mají pro tak vypjatou chvíli „pochybný text“, přičemž rozpětí se pohybovalo od „You Dropped a Bomb on Me“ od Gap Band a „Walk Like an Egyptian“ od Bangles po věci od Rage Against the Machine a Lennonovu „Imagine“. V té době byl výkonným ředitelem VH1 Fred Graver. Pamatuje si, jak stanice po útocích probírala playlist videí: díval se na obrazovku na klip k hitu Goo Goo Dolls „Iris“ z filmu Město andělů
98