98
N O VA
L E E
M A I E R
•
N E B E Z P E Č N Ý
PA C I E N T
nebo na začátku druhého, škola měla tenkrát podstatně nižší nároky. Teď bydlíme nad veterinární klinikou, a to je…“ „Na docela opuštěném místě.“ Zaskočil mě. „Ty víš, kde bydlíme?“ Přes okraj hrnečku hledá můj pohled. „Tolik zvěrolékařů zase není.“ „Odkud vlastně víš, že se jmenuje Vegas?“ „Od Mirandy.“ Moje bytná. Její jméno už dávno zapadlo do hlubin paměti. „Když mi řekla, že jsi jí dala jméno Vegas, úplně mě to vzalo. Moje nejoblíbenější jméno, a ty sis to pamatovala.“ Jonathan se podrbe na krku. „Vrátil jsem se tehdy ze Španělska. Miranda říkala, že ses přestěhovala na kolej nedaleko univerzity, a o miminko že se starají tvoji rodiče.“ Najednou se zase zahledí pryč, jako by to viděl před sebou. „Nechal jsem to tenkrát tak.“ Zdá se mi to, anebo mu to je líto? Dívám se na jeho hranatou bradu a lícní kosti, na lehce nesymetrický nos, na klenutý horní ret, narušený jizvou, kterou dřív neměl. „Co ještě víš?“ „Že Vegas bude 20. dubna patnáct,“ pokračuje klidně. „I kam chodí do školy.“ „Víš vážně všechno.“ Stáhne si ze zápěstí bandáž. „Má na Instagramu veřejný profil. Občas se na něj podívám. Je to moje dítě, což je jasně vidět. Kdysi jsem si to představoval dost jednoduše, že má člověk prostě dítě…“ „A teď?“ „Dost se toho změnilo.“ „Jonathane, musím se tě na to zeptat.“ Podívám se na něj. „Ten hlavní důvod, kvůli němuž jsi tenkrát nemohl nebo nechtěl být otcem – existuje ještě?“ Zamračí se, ale pak se přece usměje. „Aha, to. Ne, můžu tě uklidnit. Ten důvod už neexistuje.“
99
N O VA
L E E
M A I E R
•
N E B E Z P E Č N Ý
PA C I E N T
„Jsi clean?“ „Nikdy jsem nebyl závislý,“ řekne vážně. „Ale stýkal jsem se s lidma, co dělali zlý věci. A v tom jsme se předháněli a provokovali.“ Jako tvoje dcera. „A teď už divné přátele nemáš?“ Napije se kávy a chvíli mlčí. „Za všechny ruku do ohně nedám, ale rozhodně jsme zestárli a dostali rozum. Nejhorší případy odpadnou do pětadvaceti.“ Zase se dívá někam do dálky. Jako ten Marco, napadne mě. Tomu určitě nebylo víc než dvacet pět. „Sorry. Chápu, že si děláš starosti. Říká se snad, že holky jsou klidnější, ne?“ „Říká,“ vzdychnu. Už mám zase v očích slzy. „Jako bych k ní už neměla přístup. Ani policie se skrz tu zeď, co má kolem sebe, nedostane. Já…, já doufala, že by sis s ní mohl nějak poradit. Že jí budeš rozumět. Já jsem naprosto bezradná.“ Jonathan se na mě mlčky dívá zpod svých výrazných řas. „Vím, že od tebe žádám velkou věc,“ dodám rychle. „A samozřejmě pochopím, když se do toho nepohrneš. A… a… Promiň, vždyť já tu celou dobu mluvím jenom o Vegas, ani jsem se tě nezeptala, jestli máš děti, jestli jsi ženatý…“ „Žil jsem s někým, ale bez dětí. Vegas je pořád na policii?“ Kývnu. Slzy už jen stírám rukávem. „Od dnešní noci?“ „Jo.“ „Mohla bys ji sem zítra večer přivézt? Zkusím s ní promluvit. Mezi čtyřma očima. V osm končí poslední hodina.“ „Já nevím, jestli ji do té doby pustí.“ „Děti nikdy tak dlouho nedrží, leda že by došlo opravdu k něčemu hodně zlýmu.“ „Vloupání s použitím násilí. To je zlý ažaž.“
100
N O VA
L E E
M A I E R
•
N E B E Z P E Č N Ý
PA C I E N T
Na okamžik našpulí rty. „Ona přece byla jen u toho. Řekl bych, že ji nechají jít domů už dneska odpoledne.“ Na chodbě je slyšet hluk. Kroky, smích. Jonathan vstává. „Moje hodina. Musím už běžet, nezlob se.“ Taky vstanu, popadnu tašku a držím ji před sebou jako nějaký drahocenný předmět. „Směješ se stejně jako Vegas,“ vyhrknu. „Je ti hodně podobná. Až mě to děsí.“ „Ptala se na mě někdy?“ Sklopím oči. „Dost často.“ Mlčí. Chvilku tam zůstaneme stát. Co teď? Mám mu dát pusu na tvář, mám mu podat ruku, mám jít prostě pryč? Jonathan ke mně vykročí. Vezme mě za paže a přejede mi po nich dolů a nahoru, jako by mi byla zima. „Zkus se trochu uklidnit. Okay? Já mám tyhle kluky a holky kolem sebe pořád. Zase bude dobře.“
50 Na parkovišti kliniky je plno. Jeden tu venčí psa, jiný sedí na zídce u vchodu a telefonuje. Spěchám postranním vchodem dovnitř. V čekárně je veselo, majitelé zvířat si mezi sebou povídají, někdo se směje. Paralelní svět – ten můj je v plamenech. „Hnedka mi někoho pošli,“ požádám Marleen a obléknu si bílý plášť. Cestou do ordinace se mě zmocní pochyby. Je dobrý nápad předat Vegas otci? Vždyť ho sotva znám – a ona je tak zranitelná. Jonathan na mě působí důvěryhodně a upřímně, ale na druhou stranu se ani nesnaží zakrývat, že se pořád ještě stýká s lidmi, za které by nedal ruku do ohně. Na druhou
Ukázka elektronické knihy