98
N O VA
L E E
M A I E R
•
N E B E Z P E Č N Ý
PA C I E N T
nebo na začátku druhého, škola měla tenkrát podstatně nižší nároky. Teď bydlíme nad veterinární klinikou, a to je…“ „Na docela opuštěném místě.“ Zaskočil mě. „Ty víš, kde bydlíme?“ Přes okraj hrnečku hledá můj pohled. „Tolik zvěrolékařů zase není.“ „Odkud vlastně víš, že se jmenuje Vegas?“ „Od Mirandy.“ Moje bytná. Její jméno už dávno zapadlo do hlubin paměti. „Když mi řekla, že jsi jí dala jméno Vegas, úplně mě to vzalo. Moje nejoblíbenější jméno, a ty sis to pamatovala.“ Jonathan se podrbe na krku. „Vrátil jsem se tehdy ze Španělska. Miranda říkala, že ses přestěhovala na kolej nedaleko univerzity, a o miminko že se starají tvoji rodiče.“ Najednou se zase zahledí pryč, jako by to viděl před sebou. „Nechal jsem to tenkrát tak.“ Zdá se mi to, anebo mu to je líto? Dívám se na jeho hranatou bradu a lícní kosti, na lehce nesymetrický nos, na klenutý horní ret, narušený jizvou, kterou dřív neměl. „Co ještě víš?“ „Že Vegas bude 20. dubna patnáct,“ pokračuje klidně. „I kam chodí do školy.“ „Víš vážně všechno.“ Stáhne si ze zápěstí bandáž. „Má na Instagramu veřejný profil. Občas se na něj podívám. Je to moje dítě, což je jasně vidět. Kdysi jsem si to představoval dost jednoduše, že má člověk prostě dítě…“ „A teď?“ „Dost se toho změnilo.“ „Jonathane, musím se tě na to zeptat.“ Podívám se na něj. „Ten hlavní důvod, kvůli němuž jsi tenkrát nemohl nebo nechtěl být otcem – existuje ještě?“ Zamračí se, ale pak se přece usměje. „Aha, to. Ne, můžu tě uklidnit. Ten důvod už neexistuje.“