Tajemství Kremlu (Ukázka, strana 99)

Z toho důvodu si nikdo nedovolil veřejně kritizovat sovětský manévr, který vycházel z článku 21 Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu, jejž v Londýně přijaly všechny čtyři vítězné mocnosti. Vzhledem k výjimečné povaze norimberského procesu nemuseli žalobci prokazovat konkrétní skutek konkrétní osobě; k tomu, aby byli nacisté odsouzeni, měly stačit zprávy a dokumenty poskytnuté spojeneckými vládami!

Dne 14. února 1946 s odkazem na tento pozoruhodný právní princip předložili sovětští žalobci jako „plný důkaz veřejnou listinou“ (pod označením listu SSSR-54) zmiňovanou zprávu Burděnkovy komise z ledna 1944. Na to, že obsahuje výmysly, nepravděpodobnosti a rozpory, by se poukazovalo v každém klasickém sporném řízení! Američtí, angličtí a francouzští soudci rozpačitě mlčeli, a aby neprovokovali Stalina a neohrozili další průběh procesu, mlčky připustili, že „jedenáct tisíc polských důstojníků bylo zavražděno na podzim roku 1941 v Katyni německým 537. spojovacím plukem“. Což je historická nehoráznost.

Dne 8. března 1946 jeden z německých advokátů (dr. Stahmer, obhájce Hermanna Göringa) in extremis dosáhl toho, že dokazování neprovede soud jen konstatováním pouhé jediné sovětské listiny, nýbrž povolí výslech několika svědků. To vyvolalo hněv žalobce Ruděnka a jeho zástupce plukovníka Jurije Pokrovského, kteří hrozili, že celé řízení zablokují. Následovaly urážky, nátlak, váhání, výhrůžky. Po čtyřměsíčním nerovném přetlačování soud nakonec německému advokátovi neochotně povolil, že smějí vypovídat tři důstojníci, kteří v rozhodné době sloužili v daném prostoru a na základě toho byli obžalováni ze spáchání zločinu. Naproti tomu nepřicházelo v úvahu, aby byl jako svědek předvolán kterýkoli člen některé z oficiálních komisí, jež prováděly vyšetřování v Katyni na jaře roku 1943, neboť proti všem měla námitky sovětská strana. Ta naopak navrhla výslech svědka doktora Antona Markova, člena mezinárodní komise soudních lékařů, jenž se v květnu 1943 spolupodepsal pod zprávu jasně obviňující NKVD, ale nyní vzal všechna dřívější tvrzení zpět! Málokdo v té době věděl, že váženého profesora na univerzitě v Sofii nechal nový komunistický režim uvěz98

nit jako „nepřítele lidu“ a že ho vytáhli z cely právě jen proto, aby svědčil v Norimberku.

Dne 1. července 1946 však tribunál zarazilo precizní a těžko vyvratitelné svědectví německých důstojníků – zejména výpověď plukovníka Friedricha Ahrense, velitele inkriminovaného pluku – a odmítl uznat je vinnými. Po dvoudenní společné poradě, během které Ruděnko tvrdošíjně zdůrazňoval „nezpochybnitelnost“ dokumentu předloženého Sovětským svazem, soud nakonec od tohoto bodu obžaloby upustil a jednoduše ho stáhl z procesního spisu. V rozsudku, který vynesl v Norimberku 1. října, proto katyňský zločin není zmíněn! Tento historický verdikt však vyvolal, především pokud jde o holocaust, takové vášně, že se na uvedenou epizodu, která pochopitelně neměla tak silný emoční náboj jako odhalení týkající se „konečného řešení“, brzy zapomnělo. Pouze někteří Poláci měli za to, že spravedlnosti nebylo učiněno zadost. Pokud nelze odpovědnost za katyňský masakr přičíst Němcům, kdo jej tedy spáchal, ne-li NKVD?

Tabu přetrvávající půl století Případ Katyň postupně upadal v zapomnění. Studená válka se stupňovala a narůstal počet třecích ploch mezi oběma „supervelmocemi“, přičemž na prvním místě byla válka v Koreji. Avšak 18. září 1951 z podnětu několika amerických poslanců, kteří se nehodlali smířit s tím, že by se na celou věc jednoduše zapomnělo, zřídila Sněmovna reprezentantů ve Washingtonu pro její objasnění zvláštní komisi. Sedm kongresmanů se pustilo do dlouhého vyšetřování, jehož výsledky byly zapsány ve zprávě čítající dva tisíce tři sta stran. Jednoznačně označují viníka – polské důstojníky popravila na jaře roku 1940 v Katyni NKVD. Jedinou reakcí bylo, že Trybuna Ludu, tiskový orgán polské komunistické strany, uveřejnila tu samou zprávu sovětské komise z roku 1944, doprovázenou „odsouzením cynických provokací amerických imperialistů ohledně Katyně“!

99

Případ stále představoval jablko sváru mezi polským národem a jeho ruským sousedem. Po Chruščovově „tajném projevu“ v roce 1956 se mezi polskými emigranty od Chicaga po Paříž roznesla zpráva, že nová hlava Sovětského svazu a nový šéf polské komunistické strany Władysłav Gomułka mají v úmyslu hodit vinu za katyňský zločin na Stalina a jeho obávaného ministra Lavrentije Beriju, který v roce 1940 řídil NKVD a v příhodnou chvíli byl po diktátorově smrti popraven. Nestalo se tak. S největší pravděpodobností se nikdy nedozvíme, zda to byl Chruščov, nebo Gomułka, kdo tomu druhému záměr rozmluvil a proč.

Přišla výměna generací. V sedmdesátých letech vybledla vzpomínka na mrtvé z Katyně dokonce i v Polsku, kde se komunistická vláda vyhýbala jakékoli zmínce o této tragédii. Nepsalo se o ní ani v učebnicích dějepisu, ani ve Velké polské encyklopedii. Bude třeba počkat až na události roku 1980, které se časově kryly se čtyřicátým výročím masakru, aby odborové hnutí Solidarita mohlo opakovaně žádat o odhalení pravdy. Marně.

Dne 31. července 1981 byl na velký vojenský hřbitov Powazki ve Varšavě tajně umístěn několikatunový kříž, památník na počest mrtvých z Katyně. Vzápětí ho v noci odstranila politická (tajná) policie. Na jaře roku 1985 se znovu objevil velký žulový kříž se sotva čitelným nápisem vzdávajícím poctu „polským vojákům, obětem hitlerovského fašismu, kteří odpočívají v katyňské půdě“. Neznámé ruce na něj přimalovaly bílý kříž, jenž jakoby náhodou zakrýval slovo „hitlerovského“!

Gorbačov a „bílá místa“ v dějinách V témže roce 1985 stanul v čele Komunistické strany Sovětského svazu čtyřiapadesátiletý Michail Gorbačov. Nový pán Kremlu upustil od dosavadních zvyklostí, zavedl „perestrojku“ a „glasnosť“, uvolnil ideologickou kontrolu nad kulturou a získal si přízeň intelektuálů, které v únoru 1987 vyzval, aby „viděli historii takovou, jaká je“. Dosud neslýchaný slogan roz100 Ukázka elektronické knihy