zavolám sama. Určitě bude překvapený z informace, že s Helmutem máme společnou ložnici a že byl tak pozorný a přinesl mi snídani do postele.“ Naděžda zrudla. Šach mat. Nálada v kanceláři zhoustla v naprostém tichu, které rušilo jen klapání kláves, šustění listů papíru a občas otravný zvuk tiskárny nebo telefonát. Na konci pracovní doby se Kateřina naklonila nad kolegyni: „A zítra přijdu taky déle, budu snídat s ním.“ Rukou jí přistrčila blíž její telefon. Naděžda pohlédla na svůj přistrčený telefon a pak na Kateřinu: „Promiň, drahá.“ Následujícího rána měla plán, nedokonalý, nepromyšlený, ale zato s jediným cílem. Také obavy, podaří-li se jí udržet se na vytyčené cestě. Přece jen, ta otravná moucha, když chtěl dokázal být okouzlující. Jenom když chtěl. Vyčkávala za rohem. Když vešel vchodovými dveřmi, chytla ho za ruku a bez optání táhla do bistra. V původním plánu bylo oslovení: „Ahoj, pojď hladovče.“ Ale doslova ho tam dotáhnout byl impulzivní nápad naznačující, kdo dominuje situaci. Pátek je vždy na úřadě co do přítomnosti osazenstva slabší. Jediný stůl byl obsazen a jeho strávníci se právě zvedali k odchodu. „Objednala jsem to, co jsem uznala za vhodné, takže se pokus tvářit, že ti chutná.“ Usedli. Překvapeně koukal na snídani. „Dnes žádný větrník?“ „Prosím tě, kdo by snídal větrník?!“ Zamíchala si kávu a přemýšlela, proč se jí na to ptá. Nenaznačuje snad, že jsem tlustá?
98
Napadlo ji, ale pak si vzpomněla: „Jo tak, ten byl pro kolegyni na dopoledne ke kafíčku.“ Hledíc do hrnku vyčkávala. „Mohl bych se zeptat, jak se máš, ale nezeptám.“ Vzhlédla a nazdvihla obočí. Tak mě zkus překvapit. Pomyslela si. „Po kom máš oči?“ Nebyla překvapená, přesně s takovou otázkou počítala a odpověď měla promyšlenou. „Když Bůh stvořil Adama a Evu, pak mu Darwin jeho podvod prokouknul. Bůh si ho povolal. Ale Darwin jen odvětil: Promiň, to mám po mamince.“ Vrátila se ke svému hrnečku. „Dvě tůňky na louce, ve kterých se odráží nebeská modř,“ pronesl téměř šeptem. „Prosím?“ vzhlédla překvapeně. I když ho slyšela moc dobře. Doufala, že ho její reakce zastraší a bude chtít svou drzost zamluvit. Povedlo se. „Máš sny?“ reagoval pohotově. „Sny?“ Nerada odpovídala na otázku otázkou, ale byla zvědavá, kam míří. A taky musela tuto hru rozehrát mnohem opatrněji než s Naděždou. „Nemyslím takové ty životní sny, ale vyloženě sny při spánku. Ptám se, protože mně se nic nezdálo už roky. Jsem zvědavý. Jsem divnej? Nebo sny vymizí, když člověk přesáhne určitou věkovou hranici?“ Hleděla za něj na zeď. Holka, přemýšlej! Povzbuzovala se. Všimla si zarámované fotografie letní rozkvetlé louky. V duchu se usmála. To je ono! „Zajímavé. Celou dobu tě mám za velkého snílka a teď mi tvrdíš, že tě v noci sny nenavštěvují. Ale asi to bude věkem. Já měla naposled krásný sen. Krásný slunný den, na kraji louky, která 99
nádherně voněla, cvrlikala a okolo se proháněli motýli. Lehký osvěžující vánek louku vlnil jako hladinu klidných vod. Ležela jsem na dece, vedle piknikový koš a láhev vína. V naprosto úžasném rozpoložení hledím na jasně modrou oblohu. Samozřejmě nebyla jsem na ten piknikový koš sama.“ Během vyprávění samozřejmě bedlivě sledovala, jak ho do svého snu vtahuje a teď přišel ten moment, kdy se chystala k úderu. „Když slunce zastínila jeho hlava a naše rty se přibližovaly k polibku.“ Udělala malou pauzičku, aby se scéna promítla i v jeho denním snu. „Bum a probudila jsem se dřív, než mě Helmut stačil políbit.“ Teď mu nesměla dát prostor. „Je zábavné tě při vyprávění sledovat. Opravdu sis myslel, že to slunce zastíní tvá hlava?“ rozesmála se. „Moje?! Byl to sen, očekával jsem spíš, že to slunce zastíní třeba hlava toho herce ze Stmívání. Ale to je blbost, to je přece upír, tak co by dělal na louce ve dne.“ Nervózně plácá nesmysly. Talíře a hrnečky byly už prázdné, nachýlil se čas zanechat hry a věnovat se práci. Ale očividně měl na srdci ještě něco, málem jí ho bylo líto, tak nezasahovala. „Než se rozloučíme, poslední věc. V sobotu bude velký natáčecí den, s Elke počítáme. A to podstatné, svěříš mi ji do péče? Nebo ji doprovodíš?“ „Doprovodím, ale nesmíš mi stínit. To může jen drahý a Robert Pattinson.“ ***
100 Ukázka elektronické knihy