zavolám sama. Určitě bude překvapený z informace, že s Helmutem máme společnou ložnici a že byl tak pozorný a přinesl mi snídani do postele.“ Naděžda zrudla. Šach mat. Nálada v kanceláři zhoustla v naprostém tichu, které rušilo jen klapání kláves, šustění listů papíru a občas otravný zvuk tiskárny nebo telefonát. Na konci pracovní doby se Kateřina naklonila nad kolegyni: „A zítra přijdu taky déle, budu snídat s ním.“ Rukou jí přistrčila blíž její telefon. Naděžda pohlédla na svůj přistrčený telefon a pak na Kateřinu: „Promiň, drahá.“ Následujícího rána měla plán, nedokonalý, nepromyšlený, ale zato s jediným cílem. Také obavy, podaří-li se jí udržet se na vytyčené cestě. Přece jen, ta otravná moucha, když chtěl dokázal být okouzlující. Jenom když chtěl. Vyčkávala za rohem. Když vešel vchodovými dveřmi, chytla ho za ruku a bez optání táhla do bistra. V původním plánu bylo oslovení: „Ahoj, pojď hladovče.“ Ale doslova ho tam dotáhnout byl impulzivní nápad naznačující, kdo dominuje situaci. Pátek je vždy na úřadě co do přítomnosti osazenstva slabší. Jediný stůl byl obsazen a jeho strávníci se právě zvedali k odchodu. „Objednala jsem to, co jsem uznala za vhodné, takže se pokus tvářit, že ti chutná.“ Usedli. Překvapeně koukal na snídani. „Dnes žádný větrník?“ „Prosím tě, kdo by snídal větrník?!“ Zamíchala si kávu a přemýšlela, proč se jí na to ptá. Nenaznačuje snad, že jsem tlustá?
98