IV. VŠEDNÍ ŽIVOT, PRÁCE, OBŽIVA, OBCHOD Kiuróna probudil poryv větru, který se zprudka opřel do naolejovaných pláten vyplňujících trojúhelníková okénka pod stropem. Kalné ráno. Blesklo mu hlavou. Jeho žena ještě spala. Syn, který už dospíval v muže, taky. V domku bylo šero, oheň jen rudě povzdychával z uhlíků. Kiurón přiložil, přehodil si přes záda dvojitý vlněný plášť a vyšel ven. Slunce už vyšlo, ale skrývala ho houšť mraků. Pastýř (po-me) si promnul bradu. Ucítil škrábavé ostny prodlužujícího se vousu. Vytáhl tedy nůž, svůj krásný měděný nůž, který dostal od otce a ten ho zas získal od svého děda. Dubová střenka už černala, brzy bude potřeba ji opravit. Kiurón se sklonil nad terakotovou káď s dešťovou vodou a prohlédl si svůj matný, mihotavý obraz. Mít tak leštěné bronzové zrcadlo, pomyslel si, neboť slyšel, že taková používají bohatí lidé ve městě. Provedl pár přesných tahů a pak si pohladil hladkou tvář. Se zalíbením se usmál na svůj odraz. Zas jako mladík. Pohled mu padl na dubovou zárubeň dveří, rám zdobily četné zářezy. Věděl, že už není žádný mladík, každý rok přibýval na zárubni jeden zářez. Těch, které patřily Kiurónovi a dělal je už jeho otec, bylo skoro třicet. Jeho otce si v tomhle věku už vzali bohové. I pastýř sám věděl, že moc času na světě mu už asi nezbývá. Nijak ho to netrápilo. Měl zdravého syna, kterému předá hůl. Zatím se ještě měl na co těšit.
98