R
Raynaudova nemoc
Raynaud, Auguste Gabriel Maurice (1834–1881) Raynaud zahájil svá lékařská studia na Pařížské univerzitě, kde získal doktorát v roce 1862. Stal se jedním z mála vyvolených, kteří dosáhli věhlasu svou doktorskou disertací „De l‘asphyxie locale et de la gangrène symétrique des extrémités“. Následující rok se stal držitelem „Doctorat ès lettres“ za 48stránkový článek „Asclepiades of Bithynia, doctor and philosopher“, a za knihu „Medicine in Molière‘s time“. Od roku 1865 zastával pozici lékaře des hôpitaux (získal nemocniční privilegia). Mimo jiné opakovaně spolupracoval s různými nemocnicemi Laboisière (1872) a Charité. (1880). V roce 1866 prezentoval práce „Sur les hyperhémies non phlegmasiques“ a „De la revulsion“, za které získal hodnost profesora lékařské patologie. V roce 1871 byl jmenován důstojníkem Légion d‘honneur) a v roce 1879 zvolen do Académie de Médecine. S velkým úspěchem přednášel jak na univerzitě, tak v nemocnicích Lariboisière a Charité. Pozornost a příznivý ohlas vzbudila také jeho kniha „Sur la salive d‘un enfant mort de la rage“ která byla výsledkem výzkumu prováděného ve spolupráci s L. Pasteurem a O. M. Lannelonguem. Zemřel předčasně v 47 letech na srdeční onemocnění.
Raynaudova nemoc Jde o druh vazoneurózy, charakterizované výrazným zbělením prstů v chladu (digiti mortui), které následně zmodrají a poté zčervenají, přičemž se objeví bolest. Nejprve vzniká vazokonstrikce a ischemie, která je následně vystřídána stázou a reaktivní hyperemií. V důsledku ischemie mohou vznikat poškození cév a nekrotické změny. Pro primární formu se používá termín Raynaudova nemoc. Je častější u žen, předpokládají se vrozené dispozice na úrovni neurovegetativní a hormonální. Probíhá obvykle benigně a jsou přítomny jiné známky cévní lability (migréna, potivost). Sekundární forma (Raynaudův fenomén, event. syndrom) vzniká (či předchází) při přítomnosti jiného onemocnění (např. systémového thrombangitis obliterans, aterosklerózy, některých intoxikací, neurologických chorob) či v důsledku opakovaných traumat. Diagnostika a léčba jsou zaměřeny na základní onemocnění. K léčbě vlastních příznaků se používají zvláště blokátory kalciových kanálů, v nejtěžších případech je vhodná sympatektomie. Důležitá jsou systémová opatření včetně zákazu kouření. Prognóza primárního Raynaudova syndromu je často velmi příznivá, s žádnou mortalitou a nízkou morbiditou. U menšiny se však rozvine gangréna. Prognóza sekundárního Raynaudova onemocnění závisí na základním onemocnění a na tom, jak účinné jsou manévry pro obnovení průtoku krve.
88