Můj ohnivý kůň – Jízda v polární záři (Ukázka, strana 99)

„Jako Hvítserkur,“ zopakuje. „To je zkamenělý troll před Vatnsnesem.“ „Troll?“ vyptávám se zmateně. „Před čím?“ „Před Vatnsnesem.“ Když Salka vidí můj výraz, vyprskne smíchy. „To je poloostrov na severozápadě.

Z Islandu jsi ještě neviděla vůbec nic.“ „To není pravda,“ bráním se skoro dotčeně. „Viděla jsem Godafoss a jezero Mývatn. A byla jsem plavat v Hofsósu. Pak se táta bohužel musel vrátit do práce.“ „Ale Hrönn tě taky určitě ráda bere na výlety?“ „No,“ zahučím vyhýbavě. Nějak nemám vůbec chuť Salce vykládat, že to já nemám nejmenší chuť s Hrönn někam jezdit, a raději změním téma. „Kam jedeme teď?“ „Támhle! A nezapomeň: trošku přitáhnout otěže a hlubší sed!“ Salka si poposedne dopředu a Eyja po několika metrech přejde do töltu. Udělám se v sedle o něco těžší a přemýšlím přitom, co vlastně přesně znamená ten „hlubší sed“. Eldur také přejde do töltu, jako vždy v patách své krásné bílé kamarádky, v doko‑ nalém rytmu.

Jsem si jistá, že je absolutně nemožné necítit se šťastně, když klusáte töltem po opuštěné černé pláži.

Nalevo od nás se rozprostírají nekonečné louky, na‑ pravo tmavé moře se svými bílými zpěněnými hřebínky.

98

A mezi mračny prapodivných tvarů probleskují puzzle dílky oblohy, která je tak modrá, jako by vypadla přímo z disneyovky.

Právě se chystám sama sebe začít přesvědčovat, že to všechno doopravdy prožívám, když Salka zavolá za sebe: „Poběžíme nahoru tady po té louce. Chceš cválat?“ Chci, to určitě, pomyslím si, ale jde o to, jestli to umím. „Já… já nevím…“ Ale Salka už si stihla mé mlčení vyložit jako souhlas. „To zvládneš! Prostě nech otěže trochu delší a pobídni ho! A přejdi do lehkého sedu!“ Ještě jednou se na mě ohlédne a usměje se. „Když spadneš, bude to do měk‑ kého!“ A v dalším okamžiku už její klisna vesele cválá.

Eldur naštěstí nepotřebuje žádné velké pobízení.

Trošku mu povolím otěže, přitáhnu stehna k jeho hřbetu a on vystřelí jako malá raketa. Jak se pode mnou rozbíhá rychleji a ještě rychleji, dostanu trochu strach a pevně zapletu prsty do jeho hřívy. Vidím, že otěže jsou prověšené, což by rozhodně být neměly, ale no tak, dnes ráno jsem seděla na koni poprvé po třech letech! A i tenkrát jsem cválala jen v jízdárně. A teď si cválám do kopce po louce!

Ale než stihnu dostat opravdu strach, Eldur, aniž bych nějak změnila sed nebo zkrátila otěže, zase 99

zpomalí a potom přejde zpátky do töltu. Musel vycítit, že na mě běží moc rychle. A tak se rozhodnu, že mu budu prostě důvěřovat. Znovu ho pobídnu a tentokrát se vyčkávavě nadzvednu ze sedla. „Běž, Eldure!“ zašeptám. „Vím, že na mě dáš pozor!

Běž, ať doženeme Eyju!“

100

Ukázka elektronické knihy