98
LOUISA TREGER
„Já si s ním promluvím, i kdybych tu musela čekat celý den.“ Pod sukní se jí roztřásla kolena. „Propánajána, slečinko. Určitě to není nic tak naléhavýho, ne? Přijďte prosím někdy jindy.“ Navzdory vedru a přesto, že v ní vířil strach a vztek, dokázala zachovat klidný výraz. „Jestli plukovníku Cockerillovi neoznámíte, že s ním nutně potřebuju mluvit, zůstanu tady u té brány stát celý den a celou noc a celý další den.“ Vrátný se zamračil a potřásl hlavou. Poslíček, který šel zrovna kolem, na ni civěl s neskrývanou zvědavostí. Minuty se vlekly. Vrátný stál asi dva metry od ní a jeho zmatený výraz se postupně měnil v popuzený a nakonec ve vzteklý. Uplynula půlhodina, pak hodina. Pověst o ní se mezitím rozkřikla po budově. Reportéři, co chodili kolem, se na sebe šklebili a potřásali hlavou. Nějaký muž z oddělení propagace se přišel podívat, kvůli čemu se strhlo takové pozdvižení. Poslíčci si vymýšleli fiktivní pochůzky, jen aby mohli projít vestibulem a prohlédnout si ji. „Prosím vás, běžte už pryč, slečno!“ vybuchl vrátný. „Všem tady jenom překážíte a já kvůli vám rozhodně nebudu plukovníka obtěžovat. Musí dneska něco rychle dodělat. No tak, uděláme to po dobrém, nebo po zlém?“ Měla žízeň a točila se jí hlava. Za očima cítila tlak, který hrozil každou chvíli propuknout v pořádnou bolest hlavy. Bylo hrozné poslouchat takové výhrůžky, ještě horší než ty dobře známé úšklebky a drzé pohledy. To přece žádný člověk nemůže vydržet. Chtělo se jí utéct, ale umanula si, že se odtud nehne, dokud nedostane práci. „Co s ní mám dělat?“ zoufale se ptal vrátný procházejícího novináře. „Proboha, O’Connore, vyhoďte ji. Působí rozruch po celé budově.“ „Já se snažil, pane. Jenže ona si nechce dát říct.“