příměsí „literárně antikoloniálního militantismu“ a ideologického otročení (Bernabé, Chamoiseau, Confiant, 1993: 39). Chvála kreolství přitom odkazuje k hlavním předchůdcům: kreolské imaginaci Saint-Johna Perse a literární tvorbě Aimého Césaira a Édouarda Glissanta: Instinktivní nedůvěra k mesalianci ostatně nutila Césaira často k tomu, aby užíval co nejpěstěnější francouzštinu v jakési povznesené symetrii ke kreol štině, prozatím neuskutečnitelné, neboť tu bylo ještě třeba vytvořit. Ani Glissant si nikdy nezadal s klišé interlektu. (Bernabé, Chamoiseau, Confiant, 1993: 49)39
Východisko z jazykového dilematu mezi izolací kreolštiny a akulturací francouzštiny spatřují autoři Chvály kreolství v tvůrčím přístupu k lite rárnímu jazyku, francouzštině, která by do sebe vstřebala matrici mateřské kreolštiny: Ale průběh našich dějin k nám byl projednou štědrý a věnoval nám druhý jazyk. Ten zpočátku nepatřil všem. Dlouho byl jen jazykem zakladatelů-utla čovatelů. Francouzštinu jsme nakonec opanovali. Zatímco kreolština je jazyk, na nějž máme právo, francouzština (předávaná bílými Kreoly) nám byla nařizována, ale stejně tak jsme si ji postupně (nebo současně) ochočovali, získali k ní oprávnění a přijali ji. (Bernabé, Chamoiseau, Confiant, 1993: 46)40
Znamená to, že původně vnucený jazyk je přivlastněn integrací kreolštiny a orální literatury, a to nezávisle na evropské jazykové normě. Tento přístup k literárnímu jazyku se pak vpisuje nejen do svébytného literárního výra zu, ale také do pojetí a postavení spisovatele. Proto se Patrick Chamoiseau ve svých románech Solibo Ohromný (Solibo Magnifique, 1988, česky 1993), Texaco (1992) aj. považuje za „zapisovatele řeči“ (marqueur de paroles) (Ber nabé, Chamoiseau, Confiant, 1993: 35). 39 „À Césaire, une instinctive méfiance de la bâtardise dicta souvent d’ailleurs l’usage du français le plus culte, symétrique magnifié d’un créole impossible parce que encore à inventer en sa facture littéraire. Glissant, quant à lui, jamais ne se commit avec l’interlecte-cliché.“ 40 „Mais nos histoires, pour une fois généreuses, nous ont dotés d’une langue seconde. Elle n’était pas à tous au départ. Elle ne fut longtemps que celle des oppresseurs-fondateurs. Nous l’avons conquise, cette langue française. Si le créole est notre langue légitime, la langue française (provenant de la classe blanche créole) fut tour à tour (ou en même temps) octroyée et capturée, légitimée et adoptée.“
98
Autonomistický záměr Chvály kreolství a integrace kreolštiny do insti tucionalizovaného literárního jazyka dokazuje ovšem i přitažlivou sílu pa řížské centrality. To je rovněž hlavní rozdíl mezi diglotickou situací na Mar tiniku a situací v haitské literatuře, v níž se síla kreolštiny nakonec prosadí průnikem do početného korpusu kreolských textů paralelně ke korpusu ve francouzštině, tedy v situaci blížící se bilingvismu a bilingvní literatuře. Síla centra se konečně projevuje v samém východisku a současně adre sátu autonomizačních projevů periferie. Je příznačné, že všechny tři důle žité axiologické autonomizační počiny — négritude Aimého Césaira, antil ství Édouarda Glissanta i kreolství Jeana Bernabéa, Patricka Chamoiseaua a Raphaëla Confianta — se uskutečňují uvnitř pařížské centrality a jsou také její součástí, včetně nakladatelství (Présence africaine, Seuil, Galli mard), jež se jich ujímají. Dokresluje to fakt, že nejradikálnější výraz auto nomizace, manifest Chvála kreolství, vychází z přednášky proslovené na Karibském festivalu, který proběhl na pařížském předměstí Saint-Denis v květnu 1988. Sama situace se zdá být příznačná: periferie Paříže jako tribuna literární autonomie periferie. O vydání manifestu a jeho distribuci se pak postará centrální pařížské vydavatelství Gallimard. Z tohoto pohledu je postavení antilské a martinické literatury obdob né jako v případě francouzsky psaných literatur subsaharské Afriky. Ab sence či nedostatečnost místního literárního trhu včetně literární kritiky a náležitých literárních institucí působí ve prospěch francouzské a pa řížské centrality. Proto i velké postavy a klasikové martinické, guadeloup ské a guyanské literatury — Léon-Gontran Damas, Joseph Zobel, Simone Schwarz-Bartová, Maryse Condéová, Gisèle Pineauová — jsou institucio nálně plně integrováni do francouzské literatury jakožto důkazy úsilí o di verzitu v rámci francouzské kulturní politiky frankofonie (Provenzano, 2009: 365—378). Odpovídá to již zmíněnému gravitačnímu modelu (De nis, Klinkenberg, 2005; Klinkenberg, 2008), který lze vztáhnout i na situa ci v subsaharské Africe: centrum potřebuje a generuje svou periferii jako součást svého vyzařování a potvrzení sebe sama jako centra. V rámci, který vytvoří, pak vstřebává a toleruje částečnou autonomii periferie. Ta pocho pitelně využívá možnosti umístit své vlastní hodnoty do axiologie centra a být účastna její inovace. Je to týž rámec jako v případě polysystému Ita mara Even-Zohara (Even-Zohar, 1978), v němž minoritní literatura navazuje dialog s literaturou majoritní. Uvedená konstatace se nikterak nedotýká literární kvality autorů a děl. Tvorba antilských autorů přináší nápadité tematické a výrazové inovace 99
vycházející z axiologické strukturace literárního pole periferie, v tomto pří padě převahu juxtapozice hodnot a hybridnost; v teoretickém přístupu pak inovativní pojmy jako relace, stopa, antihistorická paměť. Nejedná se jen o lexikální či syntaktické stopy kreolštiny ve francouzštině, ale také o nová témata a narativní postupy kombinující příběh, esej a komentář, především v dílech Patricka Chamoiseaua a Édouarda Glissanta. Ne náhodou právě Glissantovy myšlenky najdou odezvu mimo Martinik v Paříži a Quebeku. Autonomistické tendence vytvářejí v periferním regionu polysysté movou situaci v podobě vzniku kreolské produkce v místních vydavatel stvích a rozšíření v místní čtenářské obci. Zmiňme Raphaëla Confianta, jenž se „ujal ožehavého úkolu napsat martinický román“41 v kreolštině (Kundera, 2006: 112—113): Bitako-a (1985, Éditions du Groupe d’Études et de Recherches en espace créolophone GÉREC; přeloženo do francouzštiny J.-P. Arsayem pod titulem Chimères d’En-Ville. Paris: Ramsay, 1996; Přeludy města), Kòd Yanm (K.D.P., 1986; přeloženo do francouzštiny G. L’Etangem, Le Gouverneur des dés. Paris: Stock, 1995; Vládce kostek), Marisosé (Presses Universitaires Créoles, 1987; přeloženo do francouzštiny autorem Mamzelle Libellule. Paris: Le Serpent à Plumes, 1997; Slečna Vážka). Raphaël Confiant uskutečnil jeden z cílů Chvály kreolství: „vystavěl psanou řeč“, aby ukázal její „oprávněnost“ (Bernabé, Chamoiseau, Confiant, 1993: 45). 42 Neunikne přesto pozornosti, že kreolské romány jsou přeloženy do francouzštiny a vydány pařížskými vydavateli, zatímco ke kreolským titulům a místním vydavatelstvím zájemce nejschůdněji dojde prostřednictvím haitsko-mont realských webových stránek Potomitan (https://www.potomitan.info/index. php). Confiantova tvorba je ovšem dvojjazyčná a soupis jeho děl ukazuje, že převažují francouzské tituly uveřejněné pařížskými vydavateli Grasset, Gallimard, Stock, Mercure de France. To dokládá omezenost martinické literatury v kreolštině a také rozdíl mezi situací martinickou a situací na Haiti, kde si kreolská tvorba vydobyla významnější podíl na haitském literárním trhu, ať už je místní, nebo v diaspoře.
Haitská deperiferizace Jak jsme již předeslali, hlavní rozdíl mezi Martinikem a Haiti pramení z rozdílných dějin. Nezávislost, kterou původně nejbohatší a nejvýnosnější 41 „[…] tâche délicate d’écrire un roman martiniquais.“ 42 „[…] construire cette langue écrite“; „sortir de la clandestinité“.
100 Ukázka elektronické knihy