příměsí „literárně antikoloniálního militantismu“ a ideologického otročení (Bernabé, Chamoiseau, Confiant, 1993: 39). Chvála kreolství přitom odkazuje k hlavním předchůdcům: kreolské imaginaci Saint-Johna Perse a literární tvorbě Aimého Césaira a Édouarda Glissanta: Instinktivní nedůvěra k mesalianci ostatně nutila Césaira často k tomu, aby užíval co nejpěstěnější francouzštinu v jakési povznesené symetrii ke kreol štině, prozatím neuskutečnitelné, neboť tu bylo ještě třeba vytvořit. Ani Glissant si nikdy nezadal s klišé interlektu. (Bernabé, Chamoiseau, Confiant, 1993: 49)39
Východisko z jazykového dilematu mezi izolací kreolštiny a akulturací francouzštiny spatřují autoři Chvály kreolství v tvůrčím přístupu k lite rárnímu jazyku, francouzštině, která by do sebe vstřebala matrici mateřské kreolštiny: Ale průběh našich dějin k nám byl projednou štědrý a věnoval nám druhý jazyk. Ten zpočátku nepatřil všem. Dlouho byl jen jazykem zakladatelů-utla čovatelů. Francouzštinu jsme nakonec opanovali. Zatímco kreolština je jazyk, na nějž máme právo, francouzština (předávaná bílými Kreoly) nám byla nařizována, ale stejně tak jsme si ji postupně (nebo současně) ochočovali, získali k ní oprávnění a přijali ji. (Bernabé, Chamoiseau, Confiant, 1993: 46)40
Znamená to, že původně vnucený jazyk je přivlastněn integrací kreolštiny a orální literatury, a to nezávisle na evropské jazykové normě. Tento přístup k literárnímu jazyku se pak vpisuje nejen do svébytného literárního výra zu, ale také do pojetí a postavení spisovatele. Proto se Patrick Chamoiseau ve svých románech Solibo Ohromný (Solibo Magnifique, 1988, česky 1993), Texaco (1992) aj. považuje za „zapisovatele řeči“ (marqueur de paroles) (Ber nabé, Chamoiseau, Confiant, 1993: 35). 39 „À Césaire, une instinctive méfiance de la bâtardise dicta souvent d’ailleurs l’usage du français le plus culte, symétrique magnifié d’un créole impossible parce que encore à inventer en sa facture littéraire. Glissant, quant à lui, jamais ne se commit avec l’interlecte-cliché.“ 40 „Mais nos histoires, pour une fois généreuses, nous ont dotés d’une langue seconde. Elle n’était pas à tous au départ. Elle ne fut longtemps que celle des oppresseurs-fondateurs. Nous l’avons conquise, cette langue française. Si le créole est notre langue légitime, la langue française (provenant de la classe blanche créole) fut tour à tour (ou en même temps) octroyée et capturée, légitimée et adoptée.“
98