98
Reciprocita
hlásajíc, že lidé byli Bohem stvořeni k tomu, aby sloužili jako jeho zástupci na zemi. Tuto představu zpochybnil a do značné míry vyvrátil Charles Darwin, který prostřednictvím svých pečlivých pozorování poskytl přesvědčivý důkaz, že lidstvo se stejně jako ostatní druhy zformovalo v průběhu dlouhé evoluce. Teorie evoluce přirozeným výběrem prokázala, že i my jsme zvířata, která nebyla stvořena vnějším božstvem, ale jež se vyvinula ze skupiny primátů, kteří se dříve sami vyvinuli ze starší linie drobných savců, a ti zase pocházejí z mnohem starší rodové linie ryb, jež dlouho žily ponořené v hlubinách oceánu. Darwin znovuobjevil hlubokou pravdu totemismu — animistický předpoklad, společný bezpočtu domorodých kultur, ale dávno vyhoštěný ze slušné společnosti, že lidské bytosti jsou úzce spřízněné s ostatními tvory a že jejich přímými předky jsou různá zvířata. Byla to forma totemismu přenesená do moderního světa — totemický náhled byl nyní formulován jako „původ ze společného předka daný přirozeným výběrem“. Tato moderní verze totemismu už nepovažovala různé lidi za potomky různých totemových zvířat, ale rozpoznávala, že celé lidstvo pochází ze společné linie bytostí. V návaznosti na Darwinovy smělé postřehy jsme se naučili považovat všechny lidi za členy společné rodiny. Divoký animistický důsledek Darwinova vhledu se však v našem kolektivním vědomí vynořil až o mnoho později, a to bezpochyby proto, že vážně ohrožuje naši hýčkanou víru v lidskou nadřazenost. Nicméně je nevyhnutelným důsledkem evolučního pohledu: my lidé jsme přímými i nepřímými sítěmi evoluční příslušnosti tělesně spřízněni s každým dalším organismem, s nímž se setkáváme. A navíc, nebyli to jen jiní živočichové, rostliny a jednodušší organismy, kdo v průběhu evoluce přispívali k jedinečné povaze lidského tvora, ale také plynoucí oceán a mnohé skály, z nichž je složena půda, a také způsob, jakým se na hřebenech hor sta-
stávat se zvířetem
99
hují mraky. Tyto planetární struktury nejsou od lidského života nijak oddělené, nejsou pro nás vnější, nepodstatné — nejsou to libovolné nebo náhodné aspekty světa, který pouze náhodou obýváme. Jsou to spíše konstitutivní síly, které nám daly vzniknout, naši tajní spojenci, totemičtí průvodci všech našich činů. Jsou zrovna tak v nás jako kolem nás; utvářejí onen širší, hlubší život, jehož jsou naše těla součástí. Pokud přijmeme Darwinovy vhledy a připustíme, že lidský druh byl utvářen kreativním tokem evoluce, pak musíme rovněž připustit, že biosféra, která nás obklopuje, je skutečnou matricí, v níž náš organismus získal svoji současnou podobu. Naše smysly se vyvinuly spolu s chemií těchto vod a tohoto vzduchu, utvářely se podle specifických vzorů živé země. Naše lidské oči se vyvinuly v jemné interakci s jinýma, nelidskýma očima — podobně jako jsou dnes naše uši svou samotnou strukturou naladěny na vytí vlků a skřehotání žab. Zatímco jsme kdysi v obrovských vlnících se hejnech proplouvali hlubinami amniotických oceánů nebo později se plazili po břiše z kaluže do kaluže (a naše šupinatá kůže se třpytila na slunci), zatímco jsme se proháněli pod travinami jako drobní noční savci nebo skákali z větve na větev jako dlouhoocasí primáti — naše inteligentní těla se neustále formovala v dynamické interakci s texturami a rytmy pozemské přírody. Naše nervová soustava je tedy zcela ovlivněna zvláštní gravitací této planety, způsobem, jakým sluneční světlo proniká skrze atmosféru Země, i cyklickou přitažlivostí jejího měsíce. Ve zcela hmatatelném smyslu jsme zrozeni z této planety, naše vnímající těla se vyvinula v bohatém a intimním vztahu s ostatními tělesnými formami — zvířaty, rostlinami, horami, řekami —, které utvářejí proměnlivé tělo tohoto dýchajícího světa. Právě tato živelná Země nám propůjčila naše zvláštní sklony a schopnosti, naše specifické styly chování. Naše způsoby
100
Reciprocita
pohybu a způsoby vnímání, naše jedinečné návyky myšlení a pozorování byly všechny ovlivněny pestrou povahou tohoto divoce kvetoucího světa. Rozprostírající se biosféra nám tudíž poskytuje nezbytný vzor pro naše zkušenosti s jakoukoli jinou sférou, kterou můžeme objevit nebo vymyslet. Ať už přemítáme o nezměrně rozsáhlých galaktických shlucích, které nám odhalila nová generace radioteleskopů, anebo matematicky zkoumáme submikroskopickou oblast vibrujících supersymetrických strun, nemůžeme si pomoct a vše, co z těchto světů zahlédneme, interpretujeme podle sklonů odvozených z jediné sféry, v níž nepřetržitě žijeme — v souladu s dispozicemi, které nám byly vštípeny během maratonu evoluce tvary, vzorci a ostatními obyvateli našeho pozemského prostředí. Například naše hypotézy ohledně jemného fungování nervových procesů uvnitř mozku jsou zásadně omezeny skutečností, že mozek se nevyvinul proto, aby pochopil sám sebe. Komplexní organizace mozku se vyvinula jako důsledek našich smyslových a svalových interakcí se složitými, nebezpečnými a neustále se proměňujícími krajinami, které nás obklopovaly. Mozek má tedy přirozený sklon pomáhat nám s orientací v našem nevyzpytatelném okolí a navazovat s ním kontakt. Kdykoli se pokoušíme zaměřit myslící mozek zpět na něj samotný — na jeho vlastní nervovou strukturu a na jeho fungování, nebo na jiné dimenze, které jsou naší běžné zkušenosti podobně utajené, ať už sub atomární, nebo kosmologické —, mozek nemůže jinak než tyto predispozice projevit: předvídá gravitaci, zemi a oblohu tam, kde je nutně nenajdeme, interpretuje data podle elementárních omezení, která jsou společná pro náš dvounohý druh, a vytváří obraz věcí, jenž je hluboce ovlivněný naším zvířecím tělem a jeho obvyklým prostředím. Zkoumáním jiných měřítek a dimenzí můžeme mnohé vyvodit, avšak ustavičně se mýlíme, pokud předpokládáme, že nám
Ukázka elektronické knihy