98
Reciprocita
hlásajíc, že lidé byli Bohem stvořeni k tomu, aby sloužili jako jeho zástupci na zemi. Tuto představu zpochybnil a do značné míry vyvrátil Charles Darwin, který prostřednictvím svých pečlivých pozorování poskytl přesvědčivý důkaz, že lidstvo se stejně jako ostatní druhy zformovalo v průběhu dlouhé evoluce. Teorie evoluce přirozeným výběrem prokázala, že i my jsme zvířata, která nebyla stvořena vnějším božstvem, ale jež se vyvinula ze skupiny primátů, kteří se dříve sami vyvinuli ze starší linie drobných savců, a ti zase pocházejí z mnohem starší rodové linie ryb, jež dlouho žily ponořené v hlubinách oceánu. Darwin znovuobjevil hlubokou pravdu totemismu — animistický předpoklad, společný bezpočtu domorodých kultur, ale dávno vyhoštěný ze slušné společnosti, že lidské bytosti jsou úzce spřízněné s ostatními tvory a že jejich přímými předky jsou různá zvířata. Byla to forma totemismu přenesená do moderního světa — totemický náhled byl nyní formulován jako „původ ze společného předka daný přirozeným výběrem“. Tato moderní verze totemismu už nepovažovala různé lidi za potomky různých totemových zvířat, ale rozpoznávala, že celé lidstvo pochází ze společné linie bytostí. V návaznosti na Darwinovy smělé postřehy jsme se naučili považovat všechny lidi za členy společné rodiny. Divoký animistický důsledek Darwinova vhledu se však v našem kolektivním vědomí vynořil až o mnoho později, a to bezpochyby proto, že vážně ohrožuje naši hýčkanou víru v lidskou nadřazenost. Nicméně je nevyhnutelným důsledkem evolučního pohledu: my lidé jsme přímými i nepřímými sítěmi evoluční příslušnosti tělesně spřízněni s každým dalším organismem, s nímž se setkáváme. A navíc, nebyli to jen jiní živočichové, rostliny a jednodušší organismy, kdo v průběhu evoluce přispívali k jedinečné povaze lidského tvora, ale také plynoucí oceán a mnohé skály, z nichž je složena půda, a také způsob, jakým se na hřebenech hor sta-